Pátek 4. srpna 1882

Prunier mi posílá vstupenky na slavnostní rozdílení cen na Konzervatoři, jedeme tam. Je to velmi zajímavé.
A potom do Boulogneského lesa, ale teď k věci.
U Gavronzi sousedí rodina, které se říká knížata Kotchoubeyové, jsou dva; mladí, sirotci, rytíři-gardisté a nesmírně bohatí. Přijíždějí prý v létě nudit se na venkově; kněžna Eristovová o tom mluvila a psala, Paul psal, a já, poté co jsem se tomu smála, na to myslím. Kdo ví? Sousedství, venkov, mé půvaby... Byl by to sen z Tisíce a jedné noci. Chtěla bych tam jet na tři týdny místo do Dieppe nebo Trouville.
Uspořádat hon po vzoru Lisy Trubecké — podaří-li se to, tím lépe; nepodaří-li, nic se nestane. Strávím měsíc na cestách. Můj ateliér je zrovna přenechán malířům a dekoratérům... Proč ne? Říkám to svým se smíchem... Bylo by to zábavné... Ach! Pokud se to uskuteční, slibuji, že dám sto tisíc franků chudým, v anonymitě.