Úterý 25. července 1882

Julian, který odjíždí na venkov, přijde večeřet sem, a Villevieille, kterou, jak vidím, živě zajímá.
Tony přijde až večer.
Villevieille je půvabná osoba, velmi elegantní, vypadá mladší... Mezi pětatřiceti a... víc.
Velký klavírní talent; z velmi dobré rodiny. Věnuje se malbě, doufá snad ve slávu a hlavně v rozmnožení skromného příjmu. Byt v pátém patře v rue de Ponthieu s matkou, maršálkou de Villevieille.
Půvabný večer, kde je každému volno, pološero; klidná, zábavná beseda, ale jakoby ztlumená vážnou a pronikavou hudbou.
Jen o umění nepadne ani slovo. Naštěstí Julian před večeří vyšel nahoru do ateliéru, aby si znovu prohlédl skici a velkou desku, na níž jsem uhlem a pastelem naznačila postavu.
Tomu se říká hledat svůj obraz!!
Nu ano, bezpochyby, protože mě to těší, kdežto ten loňský jsem hledat nemohla, ten mi neříkal nic. Ach, kdybych ho tak mohla dobře udělat!!!
Julian se docela vžívá do mé myšlenky; nevěřila jsem (a velmi jsem se mýlila), že pochopí tak hluboce krásu té scény. Ano, je to pravda... Má se z toho udělat něco strašného ve svém klidu, něco zoufalého, hluboce zoufalého... Je to konec všeho; ta žena, která tam je, je víc než výraz bolesti, je to obrovské, složité, děsivé drama. Je to strnulost duše, v níž už nic nezbývá... Je v tom, vzhledem k minulosti té ženy, něco tak lidského, tak zajímavého a tak velkolepého, [Slova začerněna: tak] strhujícího, že člověk cítí jakoby závan, který mu projede vlasy.
A já bych to neudělala dobře? Když to záleží na mně? Je to něco, co mohu stvořit vlastníma rukama, a má vášnivá, houževnatá, neoblomná vůle by nestačila??? Palčivá, šílená touha sdílet pohnutí, jež cítím, by byla nedostatečná?! Ale jděte! Jak o tom pochybovat? Něco, co mi naplňuje hlavu, srdce, duši, oči — a já bych nezvítězila nad hmotnými obtížemi?!
Cítím se schopná všeho.
Ledaže bych onemocněla... Budu se každý den modlit k Bohu, aby se to nestalo.
Má ruka by nebyla s to vyjádřit, co chce má hlava??! Ale jděte.
Ach, můj Bože, padám na kolena a úpěnlivě tě prosím, aby ses tomu štěstí nestavěl na odpor. V naprosté pokoře, skloněná až do prachu, tě úpěnlivě prosím, abys... Ani ne abys mi pomohl — abys jen ráčil dovolit, abych mohla pracovat bez přílišných překážek. [Slova začerněna: Protože nevím.]