Čtvrtek 20. července 1882

Kněžna vyšla z blázince, kam ji její roztomilí synové zavřeli. Srbský vyslanec nařídil, aby ji pustili. Teď synové svalují všechno na lékaře a je to Alexis, kdo svou maminku doprovází k nám. Jsou všichni blázni. Ta ubohá žena mi pořád mluví o tom, abych si vzala toho tupce Alexise, který o to sám stojí. Jsou všichni blázni.
Dnes večer se jde k Bidelovi: Adeline a oba Géryové.
Gabriel má nějaký zármutek, velmi ho zaměstnává odjezd do Konstantinopole; nechal v Berlíně nějakou lásku, prozrazuje se to tisícem věcí: především jistý odpor k obyčejným věcem, touhy po něčem lepším, vyšším. Četba Goetha, Werthera; poetické grimasy a trpkosti.
Zkrátka je méně milý, rozechvělejší. Ostatně mu říkám, že vypadá inteligentněji než obvykle a že mu to prospěje. Je méně prázdný, než jsem myslela, a velmi dobře si uvědomuje, jak málo lichotivě ho soudím; říká, že potřebuji pořád nějakou hračku a že ostatně po dvaceti minutách rozhovoru jsem hotova hodit ho psům. Lepší mínění o jeho inteligenci mi dává to, že pochopil, že mě nikdy nebaví dlouho... Po několika hodinách po tom není ani stopy, ale v tu chvíli dojaté sny... Snad by se s ním dal dobře objet ostrov, na lodi, večer... Ne... Až dosud se všechny mé... dojmy proměňují v něhu k jednomu osmatřicetiletému novináři.