❦
Středa 19. července 1882
Jaké je naše překvapení, když vidíme, jak se přihrne Émile!Quel est notre étonnement de voir Emile qui s’amène !
Včera, když jsme ho se smíchem zvali, řekl, že se vrátí pokaždé, když mu to udělá radost. A teď přichází, aby vzal zpět jedno slovo.
Il avait dit hier comme nous l’invitions en riant qu’il reviendrait chaque fois que ça lui ferait plaisir. Alors le voilà qui vient retirer un mot.
„Které?“
Lequel ?
„To včerejší, protože se neodvažuji přicházet často, a neuvidíte-li mě šest týdnů, pomyslíte si, že je to proto, že mi to nedělá radost.“ Aspoň takový je smysl té věty, protože se zamotal, zčervenal... Ó mládí!
Celui d’hier, car je n’ose venir souvent et si vous ne me voyez pas pendant six semaines vous penserez que c’est que cela ne me fait pas plaisir. C’est du moins le sens de la phrase, car il s’est embrouillé, rougi... Ô jeunesse !
Vzpomínáte si na mě, jak jsem se celé dny zabývala jedním uklouzlým slovem, jehož si dotyčný ani nevšiml? Jak jsem si představovala věci, které si dotyčný prý měl myslet, jak jsem připravovala a skládala odpovědi, věty, abych to napravila, zmírnila nebo zdůraznila...
Me rappelez-vous, moi, préoccuper des journées entières d’un mot échappé auquel on n’avait seulement pas pris garde. M’imaginant des choses qu’on était sensé à penser, préparant, combinant des réponses, des phrases, pour rattraper, atténuer ou accentuer...
Velmi mile jsem se dala do smíchu, předstírala jsem, že jsem to špatně pochopila, abych ho zbavila rozpaků, a nakonec jsem ho obvinila, že si tu záminku šitou bílou nití vymyslel, aby zas viděl krásnou Irmu. Měl větu připravenou, scénu naučenou, a nakonec to dost zmatený přiznal... Je to mladé, je to svěží, je to půvabné. Musí se hrozně stydět a proklínat svou „neobratnost“.
Très gentiment je me suis mise à rire faisant semblant de me méprendre pour le mettre à l’aise et finalement l’accusant d’avoir inventé ce pretexte cousu de fil blanc pour revoir la belle Irma. Il avait préparé sa phrase, appris la scène et finit par l’avouer assez confus... C’est jeune, c’est frais, c’est charmant. Il doit être horriblement honteux et maudire sa « maladresse ».
„Ještě lepší by bylo bývalo nic neříkat.“
« Mieux encore aurait valu ne rien dire ».
Poznávám všechna ta malá trápení, která si člověk sám působí...
Je reconnais toutes ces petites tracasseries qu’on s’inflige...
Říká se, že je do mě zamilovaný... Jen aby si neumanul se mi vyhýbat. Není to hloupé, že ten hoch má tak dobrý vkus?! Ale osvěžuje mi to duši. Je to jako velké okno, náhle otevřené do mých čtrnácti let. Dobrá malba, naděje na obraz a tohle — to vše mě velice rozveseluje a říkám odcházejícímu architektovi, že je-li schopen připravit se na týden o ohňostroje našich rozhovorů, je jen podřadná bytost.
On dit qu’il est amoureux de moi... Pourvu qu’il ne s’imagine pas de me fuir. Est-ce bête que ce garçon-là ait si bon goût ?! Mais ça me raffraichit l’âme. C’est comme une grande fenêtre ouverte brusquement sur mes quatorze ans. La bonne peinture, l’espoir du tableau et cela me rendent très gaie et je dis à l’architecte qui part que s’il est capable de se priver pendant huit jours des fusées de notre conversation il n’est qu’un être inférieur.
Ostatně... nemám štěstí na podobné výboje, protože, víte, prý velice zaměstnávám i jiného velmože, abych tak řekla Carrier-Belleuse1. Ale architekt je mladší, naivnější, a koneckonců, ať to přijde odkudkoli, vždycky to potěší, že ano — i když vyrostla v duši ubohého architekta, květina je to pořád...
D’ailleurs... je n’ai pas de chance de faire de pareilles conquêtes, car vous savez, il paraît que je préoccupe fort un autre grand seigneur, comme qui dirait Carrier-Belleuse. Mais l’architecte est plus jeune, plus naïf et en somme pour que cela vienne ça fait toujours plaisir n’est-ce pas, pour être poussée dans l’âme d’un vil architecte ça n’en est pas moins une fleur...
Ale, ty žertuješ, tak už není nic svatého!... Ne, ale baví mě to, a ostatně Ruy Blas byl přece zamilovaný do královny —2
Ah ! tu blagues, il n’y a donc rien de sacré!... Non, mais ça m’amuse et puis Ruy-Blas a bien été amoureux de la Reine-
Poznámky
Pozn. překl.: Carrier-Belleuse, „le fils du statuaire“ (093.0385): patrně malíř Pierre Carrier-Belleuse (1851–1932), syn sochaře Alberta-Ernesta Carrier-Belleuse (1824–1887). ↩
Pozn. překl.: Drama Victora Huga Ruy Blas (1838), v němž se lokaj zamiluje do španělské královny. ↩