❦
Čtvrtek 20. července 1882
Kněžna vyšla z blázince, kam ji její roztomilí synové zavřeli. Srbský vyslanec nařídil, aby ji pustili. Teď synové svalují všechno na lékaře a k nám svou mámu doprovází Alexis. Jsou všichni blázni. Ta ubohá žena mi pořád mluví o tom, abych si vzala toho tupce Alexise, který o to sám stojí. Jsou všichni blázni.La princesse est sortie de la maison de fous où ses charmants fils l’avaient enfermée. Le ministre de Serbie a ordonné de la faire sortir. A présent les fils mettent tout sur le dos des médecins et c’est Alexis qui accompagne sa maman chez nous. Ils sont tous fous. Cette pauvre femme me parle toujours d’épouser cet abruti d’Alexis qui en a envie lui-même. Ils sont tous fous.
Dnes večer se jde k Bidelovi: Adeline a oba Géryové.
Ce soir on va chez Bidel, Adeline et les deux Géry.
Gabriel má nějaký zármutek, velmi ho zaměstnává odjezd do Konstantinopole; nechal v Berlíně nějakou lásku, prozrazuje se to tisícem věcí: především jistý odpor k obyčejným věcem, touhy po něčem lepším, vyšším. Četba Goetha, Werthera; poetické grimasy a trpkosti.
Gabriel a quelque chagrin, très préoccupé de son départ pour Constantinople; il a laissé un amour à Berlin, ça se trahit dans mille choses, d’abord un certain dégoût des choses ordinaires, des aspirations vers mieux, plus haut. Des lectures de Goethe, Werther; des figures poétiques et des amertumes.
Zkrátka je méně milý, rozechvělejší. Ostatně mu říkám, že vypadá inteligentněji než obvykle a že mu to prospěje. Je méně prázdný, než jsem myslela, a velmi dobře si uvědomuje, jak málo lichotivě ho soudím; říká, že potřebuji pořád nějakou hračku a že ostatně po dvaceti minutách rozhovoru jsem hotova hodit ho psům. Lepší mínění o jeho inteligenci mi dává to, že pochopil, že mě nikdy nebaví dlouho... Po několika hodinách po tom není ani stopy, ale v tu chvíli dojaté sny... Snad by se s ním dal dobře objet ostrov, na lodi, večer... Ne... Až dosud se všechny mé... dojmy proměňují v něhu k jednomu osmatřicetiletému novináři.
Enfin il est moins gentil, plus vibrant. Je lui dis du reste qu’il a l’air plus intelligent que d’habitude et que cela lui fera du bien. Il est moins creux que je pensais et se rend très bien compte de la façon peu flatteuse dont je le juge et dit que j’ai besoin toujours d’un joujou et que du reste au bout de vingt minutes de conversation je suis prête à le jeter aux chiens. Ce qui me donne une meilleure idée de son intelligence c’est qu’il a compris qu’il ne m’amuse jamais longtemps... Au bout de quelques heures il n’y paraît plus mais sur le moment des rêves attendris... On ferait peut-être bien le tour de l’île avec lui, en bâteau, le soir... Non... Jusqu’à présent toutes mes... impressions se convertissent en tendresses pour un journaliste de trente-huit ans.