Čtvrtek 13. července 1882

[Napříč: Mezi tímto dnem a 5. květnem 1883 je ušlý obrovský kus cesty... Takový obraz se jen tak neudělá. Nic jsem netušila.]
Ale to nikdy nemůže být; proto si dám tři měsíce, protože je třeba počítat s dny špatného počasí a s nepovedenými částmi. Ale udělám to rychleji, protože kompozice bude hotová už tady, je vyrytá tam, v hlavě. Od 10. října do 15. prosince je šedesát sedm dní. Přitom potřebuji třicet dní obyčejné práce, ano, třicet dní. Ano, třicet dní. Odečítejme: zbývá třicet sedm dní. Odeberme sedm dní nemoci. Zbývá třicet; čtrnáct dní špatného počasí a čtrnáct dní na předělání toho, co bude špatné. Nepočítaje, že budu-li jich potřebovat víc, mohu zůstat i déle než do 15. prosince... Ach, to jsou mi řeči!
Ne, ale jde o to, že nalodím-li se zpátky 15. nebo 20., budu 1. ledna v Paříži a mohla bych za dva a půl měsíce, které mi zbudou, udělat dobrý portrét.
Mé výpočty jsou velmi přesné. Vezměte Thérèse: řekla jsem přesně čtrnáct dní a dala jsem tomu třicet; a všimněte si, že s hlavou jsem měla celou dobu smůlu.
Tedy když si dám třikrát víc, než je třeba, mohu se trefit, protože tenhle obraz je mnohem těžší a bude třeba hledat účinek a tolik věcí... Nu, neudělám-li ho napoprvé, jedním tahem, znamená to, že bude špatný... A přece... Ach, tyhle výklady a tohle pero...
Dost, dost, dost.
Jdeme s vévodkyní k Julianovi a pak do Bois, kde je ještě spousta lidí. A na večeři máme Saint-Amanda, Cernyovou, Géryho a oba Engelhardty; to všechno neohlášeně.
A protože kuchař byl namol opilý, neměli jsme vůbec žádnou večeři, muselo se poslat do vedlejší mlékárny pro něco k jídlu. Ale nasmáli jsme se. Géry přinesl cukrované mandle ze křtin své vnučky. Ukazujeme mu dům, a hle, v ateliéru mě skoro vezme kolem pasu; myslela jsem, že se mě chce na něco zeptat, což přerušil mámin příchod, a na schodech jsem se ho zeptala: na co?
Na nic, představte si; smál se a říkal, že mě chtěl poprosit o polibek... Ale protože Gavini, on a Saint-Amand jsou mi jako otcové... beru to tak... A přece ten žert od takového bonapartisty na mě udělal ošklivý dojem.
Pořád si myslím, že se ke mně někdo bude chovat bez úcty a že mě pokládají za někoho málo počestného... Je to hloupé, protože Géry u nás viděl dokonalou společnost... A pak... Stejně je to nepříjemné a já jsem z toho rozladěná... Zvlášť když jsme si vzali ten dům v téhle umělecké čtvrti... A můj obraz... Kdybyste věděli — budu muset odjet, abych ho udělala, a předem zuřím, protože moje rodina bude té cestě přisuzovat zdravotní účel, takže mám skoro chuť zůstat... Je to k vzteku.
Tony musí vidět skici a dát mi své rady. Odnesu mu je v sobotu, nepřijde-li zítra.
A pak jsem zamilovaná do Cassagnaca, mé srdce se nudí. Ten novinář, kterému je osmatřicet a půl, ženatý s dcerou staré dobrodružky, už neví, jestli existuji. Ne, víte, potřebuji nezávislost; spaluji své dívčí mládí z obou konců a hryžu udidlo.
Byla bych příliš nešťastná, kdybych si vzala muže, který bude přirozeně chtít i věno, i ženu. Je nemožné, abych někoho takového milovala... A čekat na nějakého milionářského knížete, možná v Rusku, a i tak... Hledáním příležitosti by se ztratilo příliš mnoho času.
Co potřebuji, je zvláštní manžel... Který mi dá jméno, postavení, který bude čestný a nechá mě na pokoji. Abych byla vdaná a docela svobodná; nevidím nikoho než Saint-Amanda. Mám chuť mu při důvěrném hovoru, s co nejobratnějšími oklikami, nadhodit... Že bych hledala spíš přítele, bratra. Že umění, jemuž se oddávám, vyžaduje, aby... A pak, jakoby dětinsky, že mi několik věštců předpovědělo, že zemřu při porodu... Ne, to je příliš choulostivé. Saint-Amand není jako každý, ale nelze mu vysvětlit, že mi to vyhovuje...
On se ženit nemůže... Ale nelze mu říci, že právě proto si ho chci vzít. A pak, bude se bát, že ne... nebo že budu dělat hlouposti... Ach, kdyby se tak rozhodl. Bylo by to rozkošné. Měla bych takový klid, a protože nakonec existuje rozvod, mohla bych pak uzavřít velký sňatek.