Pondělí 10. července 1882

Rosalie ode mě odejde, je to zármutek. Mám ji pět a půl roku a tak jsem si na ni zvykla, že věděla o všem, vyprávěla jsem jí spoustu věcí, skoro všechno, smála se s ní; zkrátka zůstane ještě měsíc, vyčerpaly jsme nejkrásnější důvody, abychom ji od sňatku odvrátily, ale když to někoho chytne... nedá se nic dělat. Od dnešního rána tu je žena, kterou doporučila vévodkyně; právě se mnou mluvila, velmi mírná, velmi pokorná, prosila mě, abych byla tak laskavá a pro začátek shovívavá, že udělá všechno na světě, že si nepřeje nic lepšího, že jestli v něčem selže, je to proto, že si před Rosalií netroufá — zkrátka dojemná, a na závěr své malé řeči mi políbila ruku jako ruská služka.
Nu, je to jako pohřební řeč nad Rosalií; to děvče tím, že žilo se mnou a poslouchalo mě, získalo jemnost citu a odstíny, jaké u jiné nenajdu. Zde prolévám několik slz. Služebnictvo nemá srdce... a páni jsou sobci... Já ne, já jsem lepší než ostatní... Ach, já se zbožňuji a vážím si sebe... Myslíte, že se posmívám... Jsem velmi upřímná. Tedy, abych mluvila o něčem jiném: Tony se svou Itálií a ostrovem Capri a mé touhy... Zdá se, že je to přesné — touhy, když člověk objíždí ostrov na lodi docela sám... a bylo to krásné... Ach, cítím to, jako bych tam byla. Nu ano, dostávám chuť objet ostrov na lodi docela sama, to jest s někým, ano — to Tony mi vnuká myšlenku objet ostrov na lodi s Cassagnacem... Prostě a jednoduše.
Myslela jsem, že je to skončeno... Skončí to, až najdu jiného. A kdybych ho byla dál vídala a kdyby to nebylo skončilo, dřív než to začalo... Kdyby on... Nebyla bych si ho vzala... Ani tehdy, ani potom, ani teď... A svou prestiž snad dluží jen vzdálenosti — jako politici, kteří u moci ztrácejí popularitu, opotřeboval by se používáním. Ale už čtyři roky je pro mě v oblacích, je to jako někdo, kdo zemře mladý... Člověk si na něj uchová věčnou a půvabnou vzpomínku.
A pak, Rosalie zbožňuje Coca a Coco zbožňuje ji a ráno i večer si spolu hrají v mém pokoji, a já jsem na to děvče zvyklá; večer, když píšu nebo pracuji, volám ji: Rosalie! — Slečno? — Zůstaňte tady. — Co je? — Počkejte, nic... Zkrátka zvyk, a pak, když neslyším... ona to ví... Ach, je to k zbláznění; tedy se vracím k tomu, že si uchovávám vzpomínku... směšnou... na Zesnulého, už čtyři roky. Už čtyři roky. Přešel velmi rychle a zanechal hlubokou stopu, a protože se mě nic jiného nedotýkalo... Anebo — není to snad kvůli němu, že jsem zůstala necitelná?... Necitelná jaksi... protože jinak byly hodiny, kdy mi třeba Gabriel připadal půvabný, a pak někdy věci... Myšlenky... Hmotné, jak to říci? Ale na tyto... Chabé záchvěvy... Mládí, na všechny ty zmatené city hledím jako divačka; zkoumám se ze zvědavosti... Baví mě to, a když vidím, že se líbím... Chtěla bych se moci — aniž bych se pošpinila — podílet na tom, co vyvolávám... Ostatně, pokud jde aspoň o mě, podléhám vlivu citu, který probouzím, a tak se má obrazotvornost usadí v dobrém křesle a já přihlížím tomu prchavému divadlu neuchopitelných dojmů. Ach, mám jako spisovatelka opravdu talent!... Zbožňuji se z potřeby někoho milovat, to je omluvitelné.
Ne, řekněte, co dělat?
Jsme sousedé; rue Ampère ústí do bulváru Malesherbes ve výši čísla 155, myslím, a dům Acardových je na čísle 161.
Teta ho před dvěma dny potkala a něco to se mnou udělalo. Ale jde o umění, jsem v proudu, pracuji; jen aby to vydrželo, můj Bože.
Udělala jsem nesmírně dobrý pastel, půvabný atd.
Tony mě o něj požádal a řekl, že mi bude pózovat — víte, když mistr pózuje žačce, je to vrchol šiku... A stalo se to před večeří, před Capri, a tedy s chladnou hlavou, k níž se dnes večer bezpochyby zase vrátil... Ptám se sama sebe, kde beru, že jsem v něm včera vyvolala přechodné pohnutí... Zkrátka, mohu se mýlit, ale říkám, co si myslím. Ostatně to nepotrvá, je to čiré nic, skoro nic, kouzlo vznešeného rozhovoru po bídách všedního života, po modelkách z lidu, Irmě, Reine; smutky umělce čtyřiačtyřicetiletého, který vypadá sotva na pětatřicet... který přišel o zub, a ještě vpředu... Ale netoužím napáchat větší škody než tyto: být shledána půvabnou, zábavnou, poutavou a občas rozeznít nějakou niternou strunu, hluboký tón, záblesk, který na okamžik dá nahlédnout, čím by mohla být láska té bytosti jemné, rozmanité, složité a schopné... I být sentimentální... Té podivné bytosti, kterou jsem já...
Ó Carole, mistře samolibosti, přispěj mi na pomoc. Mám se ráda. Tedy pracuji; ten pastel je prostě znamenitý, umělci o něm mluvili s Villevieille a ona chce mermomocí, abych jí udělala její.
Ostatně Tony je výtečný mistr, ne shovívavý, a váží si mě; proto mám důvěru.
Tedy, díky Bohu, kterého zbožňuji a kterému děkuji, mám prozatím klid. Vidíte, že si člověk nestěžuje pořád. A velmi se bojím, že znovu upadnu do malomyslnosti; připravuji svůj obraz a kromě toho udělám portrét, dá-li Bůh, abych byla zdravá.
Uvidíte, že nakonec napíšu knihu; už léta mě pronásleduje, ale forma tu ještě není... Je tu cosi, čeho mám plnou hlavu a co jednoho dne určitě vyjde ven, je to nevyhnutelné...
Zkrátka mi připadá, že mě musí každý milovat, a rozkvétám... Uvidíte: přijďte, vstupte, pohleďte na mě, jsem půvabná; není-li to láska, je to přátelství nebo sympatie, ale nepřipouštím lhostejnost před svými třiadvaceti lety, které otvírají náruč celému světu.