Pondělí 12. června 1882

Je to jako zármutek... Představuji si, že jsem ho způsobila, a kvůli tomu ho cítím... A ještě se bude říkat, že nemám dobré srdce. Předevčírem jsem byla u Tonyho, protože jsem si myslela, že jsem ho u večeře trochu příliš zanedbala. Týž dobrý cit mě zavedl ke starému Julianovi... který byl pryč. A teď se mi zase zdá, že jsem zarmoutila Gabriela, a jsem z toho dojatá.
To proto, že si představuji, že si mě lidé tak vysoko cení...
Tento týden pracuji u Emmy Lônstadt, malé Švédky, Julianovy žačky, dost zajímavé, která má krásný ateliér, jejž jí někdo půjčil. Vzaly jsme si krásnou modelku a malujeme ji ležící, v životní velikosti. Je to poprvé a jsem dost rozechvělá... Chtěla bych udělat dobrý kus, abych měla právo mluvit o tom slavném obrazu...
Ne, opravdu, ten uhlazený tajemník velvyslanectví na tohle všechno nemyslí a já si nemám co vyčítat.
Není to hloupé, představovat si, že člověk způsobil utrpení všem?! A i kdyby!... S Gérym se nedá nic dělat, tudíž je lépe, že to tak je... A pak si představuji toho ubohého otce, který je uražený za svého syna, a toho ubohého syna, který je tak nešťastný...
Jaká představivost!!
Mluvím vám o tom, protože mě to trápí... Stejně mi nevymluvíte, že jsem mu způsobila bolest, a působí mi to tím víc, že je tak rozumný, tak jak náleží, tak dobrý; zkrátka Raoul de Bragelonne — a dojímá mě jeho odevzdanost (?) a jejich tak dobré vystupování... Mluvím o otci a synovi... Musí v tom přece být něco pravdy, když to tak cítím... Na druhé straně... Jsou to opravdu bláznivé představy a ten ubohý Gabriel je nejspíš nevinen vším tím citovým galimatyášem, který mu připisuji...
Snad si to všechno vysvětlím [Slova začerněna: tím, že si řeknu, že to byl nedostatek] zvyku být šťastná, který mi působí tyto rozpaky... Když jsem s něčím spokojená, mám chuť za to všechny prosit o odpuštění.

Poznámky

Pozn. překl.: Raoul, vikomt de Bragelonne — ušlechtilý, melancholický mladý hrdina Dumasova románu Vikomt de Bragelonne, proslulý odevzdaným, ušlechtilým přijetím neopětované lásky.