Pondělí 29. května 1882

Včera jsme tedy jeli do Bois s Adelinou, která říká, že jsme teď uvedeni do nejaristokratičtější společnosti Paříže. A dnes děláme návštěvy u Královny, u obou vévodkyň de Fitz-James, u paní de Turenne a u hraběnky de Brye a nakonec u paní Cartwrightové.
Ráno jsem viděla Juliana, velký pastel Diny se mu zdá velmi dobrý.
Ale jde o velký obraz na příští rok... Jenže Juliana, světáka z bulvárů, který na takové věci nedá, ten nápad nestrhne.
Mě to strhlo velice, ale netroufám si to říct, protože dát se strhnout, zapálit se pro námět, je dovoleno jen těm, kdo mají talent. U mě je to nabubřelé a směšné.
Pomýšlela jsem na epizodu z Karnevalu... a vzdávám se jí. Byla by to jen výstavka barev... To, co chci udělat, cítím hluboko; jsem zasažena v srdci i v hlavě, a to už měsíce, skoro dva roky... Nevím, jestli budu tuhle zimu dost silná, abych to udělala dobře... Nu, tím hůř, bude to průměrný kus malby, ale bude to mít všechny ostatní kvality pravdivosti, dojetí a citu. Nelze udělat špatně něco, co vám naplňuje duši, zvlášť když člověk dobře kreslí... Zkrátka je to okamžik, kdy Josef z Arimatie pohřbil Ježíšovo tělo a před hrob přivalili kámen; všichni odešli, padá noc a Marie Magdalena a ta druhá Marie zůstávají samy sedět před hrobem.
Je to jeden z nejkrásnějších okamžiků toho vznešeného dramatu a jeden z nejméně využitých. Je v něm velikost, prostota; něco strašlivého, dojemného a lidského, jakýsi ohromný klid; vyčerpání bolestí dvou ubohých žen... zbývá prostudovat hmotnou stránku...