Neděle 28. května 1882

Vévodkyně de Fitz-James včera přišla říct, že nás večer představí u své snachy, vévodkyně de Fitz-James; byl tam ples. Máma tvrdí, že ta stará dáma je ztělesněná laskavost a nic si nepřeje víc než dělat nám průvodkyni. Vídají se dost často, ale já nevím nic určitého, stále zaměstnaná tím zatraceným malováním. Jedeme tedy pro ni a přijíždíme společně.
Je to ten nejvyšší šik, skutečná společnost, skutečné mladé dívky, rozkošné a svěží. Skutečné toalety. Stará vévodkyně má bůhvíkolik neteří, synovců a vnoučat. Její vnučce paní de Turenne [Přeškrtnuto: už není mladá] je dvacet devět a ta druhá, paní de Miramon, má sedmiletého syna [Slova začerněna: pravnuka vévodkyně.]
Jména, která jsem slyšela vyslovit, patří k nejznámějším a nejaristokratičtějším a těch několik osob, které znám od vidění, je to nejelegantnější, co existuje. Pokud jde o mě, nudím se krutě.
Za prvé nejsem dobře oblečená; šaty jsou hezké, ale ne na ples; pocit té méněcennosti mě činí nevýraznou, a pak nikoho neznám a všichni ti mladí lidé spolu tančili celou zimu a většina dívek si tyká. Hostitelé jsou ztělesněná laskavost, představují nás dámám, mně představují pány, tančím, ale... S rozpaky... a chápete, do jakého otupění mě ta situace uváděla... Skromná. Nevypadala jsem nejlépe a nikoho jsem neznala, a tak jsem nezískala žádné trofeje v kotilonu, který ostatně opouštím dlouho před koncem. A ty šaty mi dodávaly nepříjemný vzhled!... Zkrátka málokdy se člověk baví, když takhle najednou vpadne do neznámé společnosti, když celou zimu nevycházel a nezná ani živou duši; ale když je člověk plně při sobě, dovede se ukázat... Nebyla jsem ani oblečená, ani připravená, ani učesaná... Myslela jsem, že to bude malý plesíček [sic] v šatech ke krku, a litovala jsem svého polovičního dekoltu.
A celou dobu jsem myslela na jeden pastel, který jsem ráno udělala a který mě pronásleduje jako nepovedený. Ostatně takhle se do společnosti chodit nedá... Potřebovala bych aspoň dva měsíce společnosti, abych se do toho vpravila... Jsem zdivočelá, unavená, smutná, a to všechno... Zůstat rok zavřená a pak ples, který vám spadne na hlavu — člověk je z toho omráčený — a pak zase šest měsíců ticha. A pak, po pravdě řečeno... nejspíš zuřím, že jsem neměla život mladé dívky, a do společnosti bych chodila z marnivosti, ale v hloubi duše — myslíte, že mě to baví?... Není to dost hloupé, dost prázdné, dost nevýrazné! A pomyslet, že jsou lidé, kteří žijí jen z toho! Já bych to chtěla jen zřídka, právě tolik, abych byla v proudu, ale jako třeba slavní muži, kteří tam chodí jen pro rozptýlení — a přece dost na to, aby nevypadali jako Hotentoti nebo obyvatelé Měsíce.

Poznámky

Pozn. překl.: „Trophées au cotillon“ — v kotilonu, módním plesovém tanci, dostávali účastníci drobné dárky či ceny; nedostat žádnou znamenalo společenskou neviditelnost.