Sobota 20. května 1882

Včera večer byl vyslechnut Soutzo, který požádal o audienci. Říká, že ho všechny ty hrůzy ani nezraňují, tak jsou nepravděpodobné — on, který se prý naopak vždycky stavěl na naši stranu. Tak se zdá, že paní Cartwrightová o mně mluvila špatně, „hrůzy“, říká Soutzo. To bylo tehdy, když jí Breslau a spol. napovídaly, že se s ní nechci seznámit.
Tyhle kuchařky chodily ke Cartwrightové donášet všechny lehkomyslnosti, které jsem plácala, a Schaeppi ukázala skicu, kterou si udělala jednou, když jsem se před ní svlékala — ve velkém spěchu, protože jsem s ní potřebovala mluvit.
To všechno zřejmě tvoří ty hrůzy, o nichž Soutzo mluví; ostatně na podrobnosti jsem se neptala. Ubohá Cartwrightová to teď napravuje tím, že všude pěje mou chválu. Ale mrzí mě, že je to skutečně dáma, s níž se nedá stýkat... To jest máma může, ale mladá dívka, už tak dost napadaná jako já, se kompromituje...
Ach! jsem sklíčená... Vy, kdo znáte můj život — kde jsou ty hrůzy?
Co dělám od té doby, co jsem v Paříži — už nejsem ani výstřední... Itálie — a co jsem dělala v Itálii?
Tajně jsem se líbala s tím hnusným Antonellim. No a co?
[Slova začerněna: Mně] se to hnusí, ale dost dívek to udělalo a dělá a neříkají se o nich hrůzy. Ujišťuji vás, že když se ke mně takhle dostanou útržky toho, co se říká o nás a o mně, zůstávám ohromená, tak je to nesmyslné. Neštěstí je, že bez mocných spojenectví a bez kolosálního jmění jsme lidé velmi elegantní, velmi nápadní, a lidé se o nás hodně zajímají. A protože nikdo nezná pravdu, každý si vymýšlí po svém; proces byl katastrofa, teď je konec, ale tehdy — to je jiná věc...
Útočí se na mě... A když si klidná a sama ve svém pokoji, uprostřed svých knih, po osmi nebo deseti hodinách práce pomyslím, co se o mně může vyprávět... Že jsem morálně vyrvána z tohoto hrobového ústraní, svlečena, komentována, znetvořena; že mi připisují myšlenky, skutky... Dávají mi dvacet sedm let a připisují mi urážlivou nezávislost... kterou jsem nikdy neměla... Nu, ruce klesají a člověku se chce plakat.
Saint-Amand přišel na oběd a choval se jako blázen. Je dost známý jako potrhlý, ostatně jeho otec byl blázen a on k tomu má nakročeno. Ale byla tu malá Brisbane a já nevěděla, kam se před výstřednostmi toho idiota schovat.
Bral nás za ruce, líbal je, chytal ruce té malé, sedal si vedle ní, a když vešla máma, běžel ji obejmout... To přesahuje všechny meze; vím dobře, že ho nic nestojí kleknout si uprostřed salonu nebo poplácat po rameni a že to dělá i ženám z dobré společnosti, ale já to nesnesu — snad jsem citlivější než ostatní, jako všichni lidé, na které se hodně útočí.
Celý den jsem po něm byla jako zpitomělá —
Paní Gaviniová, paní Randouinová, paní Jideová, její matka; Bailleulová, Goldsmid, de la Tour, des Perrières, Kiki, paní de la Lande, slečna de Caradori, malý de Rokas, pan de Dalmas... Villevieille. Myslím, že to je vše. Paní Étincelle ještě nepřišla. A co mě udivuje — nepřišel Gabriel, přitom je už týden v Paříži.
Včera jsme byli na Salonu s Gavinim, Bastienovým bratrem a Beaumetzem.
Bastien bude malovat obraz, na kterém bude malý venkovský chlapec hledící na duhu. Bude to vznešené, to vám říkám já. Jaký talent, jaký talent, jaký talent!