Neděle 30. dubna 1882

Od rána jsem na vernisáži s Villevieille, Alicí a Webbem. V černém, velmi hezká. Baví mě zjišťovat, kolik lidí v této „celé Paříži“ znám.
Přichází se mnou promluvit Carolus-Duran, velmi laskavý. Ten člověk je šarmér. Obraz od Breslau visí až úplně nahoře a působí žalostně. Tolik jsem se bála úspěchu, který ji čekal, že je to pro mě veliká úleva, netajím se tím. Její zkroušení blízcí se chodí ptát na můj názor a já jim říkám, že to není krásné, ale že jí měli dát lepší místo.
Odpoledne se vracíme, ale už vyparáděné a s mámou a Dinou. Bojidar, Carrier-Belleuse, Gaillardovi — Gaillard byl právě zvolen poslancem; Julian, slečna de Pont-Jest, sochařka a přítelkyně Sarah, de Sanary atd.
Zkrátka malá společnost. Máma si myslí, že Carrier-Belleuse je do mě zamilovaný. A výsledkem toho skvělého dne je náš rozhovor s Julianem, v němž mi vyčítá, že se promrhávám, že neplním ty nádherné sliby. Zkrátka má mě za utopenou — a já také — a pokusíme se mě vylovit; říkám mu jasně, že si ten žalostný stav uvědomuji, že mě to přivádí k zoufalství a že se považuji za vyřízenou. Připomíná mi, jak jsem byla silná a že u jedné mé skici, kterou má, se u něj zastaví každý... a tak dále. Ach! Bože můj, dostaň mě odsud, dostaň mě odsud. Bůh... chtěla jsem říct, že Bůh byl ke mně dobrý, když nedopustil, aby mě Breslau zabila úplně, alespoň pro dnešek...
Její obraz sundají níž a ještě ho ocení, ale to je jedno... jsem moc ráda... Zkrátka nevím, jak to říct, aby to nevypadalo jako nízký pocit. Kdyby ten obraz byl takový, jaký jsem si ho představovala, byl by to můj konec... Při tom žalostném stavu, v jakém je má práce. Ani na okamžik jsem si nepřála, aby byl špatný, to by bylo hanebné, ale tak jsem se třásla, že uvidím propuknout ohromný úspěch, s takovým rozechvěním jsem otvírala noviny, že se nade mnou Bůh možná slitoval... Kdybych ještě postupovala jako dřív, bylo by to přirozené: byla by silnější než já, ale bylo by to spravedlivé, protože pracuje déle než já... Ach! Julian má pravdu, jsem utopená...
Je tam velký Cassagnacův portrét od Debat-Ponsana; dost podobný, ale všední, přeplácaný a — vypadá na něm jako uličník! Já bych mu dala jednu z jeho krásných póz z tribuny, ruce zkřížené a hlavu trochu zvrácenou dozadu. Ale tenhle Debat-Ponsan z něj dělá takového darebáka... a prodlužuje mu krk, aby mu polichotil, jenže to bolí. Jednu ruku v kapse, pravá paže visí — vypadá, jako by říkal: počkej chvilku, Gugussi, já ti nařežu. To mi připomíná, že rok 1882 je ten, který jsem si určila k tomu, abych Cassagnaca oslnila svou slávou.

Poznámky

Pozn. překl.: „Tout Paris“ — doslova „celá Paříž“: módní pařížská společnost, všichni, kdo něco znamenají.