Středa 5. dubna 1882

Přihodila se dramata! Ten Bojidar je celý bez sebe. Sara Bernhardtová místo aby přijela hrát v Nice, uprchla do Londýna se svým hereckým milovníkem Dariou, za nějž se právě vdala — je to jistě bláznivé dobrodružství. K čemu se vdávat, když je člověk tak svobodný jako ona. Ale prý si to přál on. Co se týče Bojidara, vypráví bez sebe, že Sara je hysterická — a že ten pán je ničema, jenž zneužívá záchvatu šílenství.
A na to ty nejneobyčejnější příhody — jako obvykle — jenom Berthe umí vytvářet dramata bez hlavy a paty a přicházet je vyprávět. Bojidar se rozpaluje, protiřečí si — a nakonec uvěří, že se to stalo.
Ale buďte klidní — Sara bude krutě potrestána — v její nepřítomnosti opatroval klíče od jejího domu Bojidar — nuže — pošle jí je po sluhovi na podnose.
„A co z toho?“
„Nuže — to bude znamenat, že mě už nikdy neuvidí.“ To je rozkošné. Ovšem — prokazoval jí užitečné a příjemné služby v důvěrném životě herečky — ale být tak dětinský a věřit, že ten tác udělá dojem na ženu tak šíleně zamilovanou. Její přátelé prý zuří. Musí být šílená. Nelze si Sáru představit vdanou — je to pro ni věc trapná a směšná — a pro jejího manžela ponižující.
Je to Řek… Nevím proč — ale Řekové, Rumuni, Černohorci, Bulhaři!… to vše na mě nedělá dojem lidí jako my, ale nižší rasy. Přidejme Turky, Srby, Armény — jsem šílená — ale tyto národy se mi zdají jako hromady podvodníků…

Poznámky

Pozn. překl.: Sarah Bernhardtová (1844–1923) se 4. dubna 1882 v Londýně provdala za řeckého herce Jacquese (Aristida) Damalu (1855–1889); Marie píše „Daria“. ↩
Pozn. překl.: Tato pasáž odráží předsudky rozšířené v tehdejší západoevropské společnosti. Marie, ač sama částečně ruského a ukrajinského původu a cizinka v Paříži, zde reprodukuje nacionální hierarchii typickou pro 19. století. Její výpověď je zaznamenána bez komentáře jako doklad dobového myšlení. ↩