Sobota 1. dubna 1882

Alexandre je tu — byl v Paříži kvůli peněžním záležitostem s nevýslovným Georgesem — a je tu kvůli peněžním záležitostem s Etiennem. Ale jaký šťastlivec. Dina zůstala ve svém pokoji kvůli té historii s dopisy, které psala otci a v nichž se dalo číst, že Alexandre je zloděj atd. Ty dopisy ukázal její milý tatínek Alexandrovi. Ale to vše mě nudí. Raději budu mluvit o zábavnějším Alexandrovi — o tom neapolském. Viděly jsme ho včera na nádraží, protože jsem jela do Monaka dělat skici a vyhrát 160 franků. Odjížděl do Paříže — ostatně se nikdy nepozdravíme. Přesto — připomnělo mi to Neapol — elegantní, italský život… Je to rozkošné — a pak projekt cestování na prosinec: Španělsko, Maroko, Tunis a Neapol na karneval. Tony měl chuť jet do Maroka — s Bojidarem a Savinem ten plán hned probíráme — a sotva je všechno dohodnuto, chci jet do Jeruzaléma. Dnes večer kvůli Alexandrovi rodina večeří doma — ale trochu chladný večer přece jen končí ušlechtilou hrou na slovní hříčky a „přídavky“. Bojidar-nec; Dina-mit; Mari-vaudáž.
Rozhořčený Bojidar odpovídá Sara-gosa, Babanin-tát. Uléhám s křikem přes dveře Bojidar-brisso, Bojidar-tůr. A jak Bojidar-tifik uléhá, je to Rosali-luminace, jež kyvadluje mezi oběma pokoji s Romanoff-na-měkko, Alexis-vitalizací, Sara-tapoil, Bojidar-hnivec, Félici-tace. Bashkirtseff-te mě na pokoji.
Dokončila jsem jak jsem mohla svůj obraz — Bojidar dělá hrozné krajiny — a bavím se tím, že učím uličníky a svého malého modela hlouposti, jež mu jdou říkat. Když nám vyprávěl o Saře… musím vám říci, že jsme ho trápili, aby nám pověděl, co je pravda o Sářiných láskách — a prý jednou dostala záchvat pláče ve svém toalet-níu kabinetu o samotě s Bojidarem — a on místo aby využil vůle vznešené umělkyně, dostal strach, mysleje si, že jde o záchvat nervů — a pospíšil si zavolat Félicii, věrnou komornou. Zmocnily jsme se toho — a říkat tomu bude vždy jen „zavolat Félicii“ — stejně jako onen šťastný smrtelník se bude jmenovat vždy jen „důstojník“ kvůli jinému vtipu.
Když už o tom mluvíme: slavná Sara telegrafovala, že vřele děkuje, ale nepřijímá. Jelikož nepřijímá, mohly bychom se přestěhovat do naší vily — ale nechci — tady je mnohem větší zábava — lze se procházet v šatech pomalovaných barvami, zpívat na ulici, věšet se na vozy a sledovat jako pohřební průvod vozy pp. Morgue a Coustans (viz dobový Triboulet). Včera jsme se tvářily, že to je pohřeb bez kněze — a s kloboukem v ruce jsme následovaly deset minut (informace pro ty, kdo by mě četli za padesát let). Marqué — na bouřlivém zasedání — pronesl slovo podobající se jeho jménu, které od té doby nahradilo ono nevhodné slovo. Co se týče pana Coustanse — prý předtím, než se stal ministrem vnitra, stál v čele pohřebního ústavu… — pardon — nikoli hasičského.

Poznámky

Pozn. překl.: „jeu du calembour et des queues“ — hra spočívající v přidávání slabik k jménům, které tvoří nová slova: „Bojidar“ + „nac“ = bojidarnec; „Dina“ + „mite“ = dynamit; „Mari“ + „vaudage“ = marivaudage (koketerní konverzace, od Marivaux). ↩
Pozn. překl.: „Triboulet“ — satirický francouzský týdeník; Marie odkazuje na aktuální politický vtip. „pompes funèbres“ = pohřební ústav (doslova „pohřební čerpadla“); slovní hříčka s „pompes à incendie“ (hasičská čerpadla). ↩