Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 13. března 1882

Ano, je to hrozné — ubohá Dina se nemůže utěšit z toho, že odmítla ho vidět — poté co jí dal rány holí po hlavě — a teta a máma pláčí, že ho nepřijaly k sobě. Poté co chodil křičet pod naše okna, že jsou dvě hanebnice a dvě zlodějky — a já jsem sžírána výčitkami, že jsem psala policejnímu prefektovi, aby mu zabránil křičet a shromažďovat dav před naším bytem — poté co dokončil vylamování dveří od kuchyně.
Ach! Jsme tedy všichni velice vinni — jenže ten ubohý mučedník nám nechtěl způsobit taková muka — a aby nám ulehčil svědomí, vůbec nezemřel.
Ano, ta tak pronásledovaná bytost, to tak nešťastné neviňátko je při velmi dobrém zdraví a hoduje v tuto chvíli za sto franků, které Etienn poslal telegrafem — svíjeje se zároveň zoufalstvím, že svou idiotskou — ano, idiotskou — svatbou zničil štěstí své rodiny.
Paní Hamsleyová — velmi bledá — byla také toho názoru, že jeho sňatek byl idiotský. A tatínek, jenž poslal telegramy, aby Alexandre zaslal pohřební peníze — neboť to je Alexandre, kdo drží Georgesovo dědictví. A ten milý Alexandre nepochybně přijal veškerá opatření, aby lépe vytlačil Dinu a druhou sestru. Etienn oplakává svých sto franků a nazývá ubohého nebožtíka ničemou a prasetem. I v zoufalství jsem si říkala včera večer, že ta smrt je doplněním skončeného procesu. Ach, ovšem.