Pondělí 27. února 1882

Po tisíci trýzních jsem probodla plátno. Uličníci nepózovali — a já, připisujíc tyto nezdary své neschopnosti, začínala by stále znovu a nakonec… Ale je to dobře tak — ti hrozní nestvůrové se vrtěli, smáli se, křičeli, prali se… Koneckonců dělám prostě studii, abych přestala být mučena obrazy — vše, čeho jsem se chopila, stalo se do čtyřiadvaceti hodin otřepaným nebo sentimentálním nebo banálním nebo neohrabaným nebo pretenciózním — poté co mě to velice těšilo… Ostatně je lepší dělat jednoduché studie — jsem v tak kritickém přechodu (co je to za francouzštinu!)

Tak ponížena svou méněcenností, tak otřesena Breslauovou — že mám useknuté ruce. A kolik ztráceného času — Biarritz, nemoc, a již měsíc tady! Kdybych nebyla jako hloupá hnala za obrazy — nebo spíše kdybych nebyla z poloviny omráčena těmi několika Wolffovými řádkami… Jediný způsob, jak se postavit zase na nohy, je přivézt věci, o nichž řeknou, že jsou velmi dobré — ale hle…