Úterý 21. února 1882

Och! Obrovský úspěch — v pondělí jedeme na bitvu květin v maskách, ale bez škrabošek. Tatínek, máma, teta a princezna se skromně drželi vzadu — a Dina, Paul, Nini, Bojidar a já v předvoji — všichni pět mladí, svěží v bílých Watteauových kostýmech, fialové stužky, violky — trocha pudru — slunce hrající na tom vše. Zaplavili nás květinami a salutovali nám naprosto lichotivými výkřiky po celou dobu — velké kytice pršely — odpovídali jsme — zkrátka bylo to rozkošné, rozkošné, rozkošné. A všichni byli tak přesvědčeni, že náš vůz dostane čestný prapor — je to dnes ráno i v novinách — a přece jsme nedostali nic. Komité mělo jiné… koho odměnit — ale kdyby to bylo všeobecným hlasováním!! Říkám vám, že jsme se vrátily opojeny naším triumfem. Bojidar nám to nepřestával vyprávět, jako bychom tam nebyly — a slyšela jste tu nebo tamtu nebo jiného, co nám říkali, jak tleskali — a lid — až prodavači květin nám házeli kytice. A zapomínalo se na Saru — abychom zpívaly naše vítězství — s jejími rameny jako věšák na kabáty, dlouhými pažemi, zkroucenýma rukama… Ostatně stále tančíme. Úterý bylo trochu zatemněno hanebným chováním Komité, jež dalo první prapor Lewinovi a Durandovi — kteří neměli nic zvlášť hezkého — a třetí prapor pierotům Louis XV, kteří si plně zasloužili první. Kde je spravedlnost??! Ale večer! Ostatně to je zvěčněno v inkoustových siluetách. Nejprve se vydáme k Tistovi, jenž nám půjčí domina z tečkovaného kaliku s červenými puntíky — koupíme škrabošky — a vpřed: Bojidar a já v čele — Dina, Paul a jeho žena se vlekli s námahou a zastavovali se každých deset minut, aby řekli: pojďme domů, už není nic k vidění. Ale Bojidar zachránil situaci — vymítal se jako čert — nikdy jsem neviděla nic podobného — sám dokázal přilákat dav, dost sklíčený, složený z cizinců přicházejících se dívat na to vše se smutným výrazem. Ne, čestné slovo — takoví lidé přece jsou!

Bojidar tančil kankán čtvrt hodiny před jedním pánem — říkali jsme nejzábavnější věci — a on se nerozesmál. [Slova začerněna: Nakonec jsme předstírali, že věříme] že má namalovanou kartonovou masku a že se pod ní dávno směje. V jednom okamžiku se dalo do pohybu dvě stě lidí před nevypravitelným rejem (ach! pardon) Bojidarovým — je jeden motiv, který jsme zpívali, jemuž nelze odolat — ještě tančím, jak píši…