Čtvrtek 16. února 1882

Prý psal starý Julian — ale nedala jsem mu adresu a dopis se ztratil. První den Karnevalu… Náš kočár je nejhezčí hned po jednom, který se mi zdál lepší. Máme bryčku zdobenou drapérií z fialového saténu a máme watteauovská domina z bílé vlny s fialovým řasením a spoustou parmských fialek a stuh vlajících ve větru.
Ale jaký rozdíl oproti italským karnevalům! Tady je to průvod hromady chudáků domorodců, kteří se spolčili a sestavili vozy a kavalkády, aby vyhráli cenu — a lid hází konfety a cizinci to pozorují ze svých balkonů. Nejsou tu žádní mladí muži, žádné bonboniéry, žádné kytice, žádné načaté intriky.
Toto pohyblivé a kosmopolitní obyvatelstvo nemůže dát představu o karnevalu v Itálii, kde se do něj pouští aristokracie, umělci; jako loni vůz Villy Medicis v Římě…
Nice je hezké, malebné — ale má… nebo nemá… Bastardský kraj, kraj bez charakteru, kraj, jejž přece miluji, ale…
Možná kdybych trávila sezonu v Nice, měl by Karneval půvab… ale ne, ti Angličané a Holanďané, kteří sem jezdí intrikovat, nebo Pařížané a jiní, kteří odjíždějí do Monaka… Zkrátka… já nevím, tenhle Karneval je jen průvod vozů a jezdců, pramálo uměleckých.
Linsingenová a princezna Eristoff byly s námi. V pět hodin jedeme na nádraží pro tetu a Bojidara — a jedeme všichni dohromady na večeři do London House, kde jsme přirozeně jako doma. Tatínek a teta upalují do Monaka vlakem v sedm. Bojidarův příjezd trochu oživí celý dům.
A já myslím na své malování a na toho hanebného žurnalistu z „Pays“. Když už jsme u žurnalistů: Limousin z „Vie Mondaine“ (nicejského Figara) vešel, zatímco jsme večeřeli, nabídli jsme mu místo, velmi chválil náš vůz a já mu stiskla ruku jako kolegovi, protože prý jsem novinářka.
Ono totiž… vždyť kdybychom se jednou znovu setkali, Cassagnac a já… Bude to nejspíš tak, jak už se mi stalo s jinými, které jsem znovu viděla, tak nějak: vidět je znovu za vysněných okolností a vidět je chladně — už vás nezajímají, a sotva si pak doma nebo za několik týdnů vzpomenete a řeknete si: hle, viděla jsem znovu toho a toho, kdo kdysi zaujímal všechny mé myšlenky, viděla jsem ho znovu a když jste ho viděla, ani vás nenapadlo pomyslet na všechny ty výpravy, na které kvůli němu vyrážela vaše fantazie… Plácám se v tom, ale hleďte, živý příklad: Záhadný… ale hloupý Emile d’Audiffret, vzpomínáte si, že? Nuže — setkala jsem se s ním před dvěma lety u paní de Lesseps a… naprosto nic. A přece mi v patnácti pořádně rozbušil srdce, poznávám to v záblescích; je to pryč, zapomenuto, ale bylo to tak, stejně jako to bláznivé poblouznění ohavným Larderelem. Co se týče toho prokletého Antonelliho, navěky mě bude mrzet, že jsem předstírala lásku k tomu chlapci, který se mi nelíbil, že jsem si zbytečně, hloupě poplétla hlavu (abych dokázala, že nejsem zamilovaná do bratra Emila z Milosrdných bratří)… Bytost, která se mi nikdy nelíbila. Nezbývá než věřit, že v životě bývají takové hlouposti, nevysvětlitelné, pitomé nesrovnalosti… Měla jsem trampoty všude a kvůli všem, kdo mě… bavili, ale uchováváme si na ně jakousi shovívavou vzpomínku, něhu k tomu, co mohlo být slabostí, kdežto ten malý Říman… Později jsem se dozvěděla, že se takhle nejspíš opíjel, viděla jsem ho podnapilého… Fuj. Tedy já, která jsem každý večer usínala s myšlenkou, jak znovu uvidím Audiffreta… Viděla jsem ho znovu jako spoustu jiných… Ale to není totéž, namítnete, vždyť tvrdíš, ó vznešená umělkyně, že Cassagnac je ten osudový muž… Jenže kdybych se mýlila, muselo by se tedy začít znovu, Jeho by bylo teprve třeba najít… Mé lenosti se tato domněnka protiví…

Poznámky

Pozn. překl.: Domino — karnevalový plášť s kapucí; „watteauovská domina“ odkazují na elegantní karnevalové masky inspirované obrazy Jeana-Antoine Watteaua (1684–1721). ↩