Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 13. února 1882

Od soboty jsem začala obraz. Hle, patnáct dní, co hledám — zastavila jsem se u dvou tří věcí, ale nešly dál než do druhé seance — tak to vždy bývá, když to není ono. Smíříte se s námětem, abyste neztrácela čas hledáním — pak si myslíte, že máte… Ostatně to, co je hledané, zřídkakdy uspěje — ale ani to, co je nalezeno, ne vždy — avšak alespoň jste měla radost z toho, že vás to uchvátilo.
Kdy se tedy přesvědčím, že námět není nic v nešikovných rukou! A přece i pro prosté studie musí vás to, co děláte, bavit.
Hleďte — říkajíc si, že mě námět nemá trápit, pustila jsem se do obrazu, jenž mě učinil velmi nešťastnou čtyři nebo pět dní — neodvažovala jsem se ho pustit a neměla jsem srdce pracovat. Od té doby, co jsem se ho vzdala, cítím se osvobozena — dělám skici, akvarel poprvé — všechny minuty jsou zabrány — téměř jsem se utěšila z Breslauiných úspěchů — a našla jsem svůj obraz. Pro věci do Juliana musím kromě drobností přivézt velkou studii. Jsou to tři uličníci u vjezdové brány. Připadá mi to neobyčejně věrné a zábavné. Rána Wolffovým článkem mi prospěla — byla jsem sražena, zničena — a reakce mi dala pochopit věci v umění, jež mě trápily, protože jsem je nenacházela — ač jsem tušila jejich existenci. To mě přinutilo vynaložit spasitelné úsilí; začínám také chápat, co jsem četla o bojích, utrpeních atd. umělců — smála jsem se tomu jako dutému romantismu.
Ta slavná Breslauina vůle — odvolala jsem se k ní a vidím, že je třeba vynaložit velké úsilí, abych dostala výsledky, jež jsem… věřila, že padnou z nebe.
Je to tím, že jsem dosud téměř nemusela vynakládat žádné skutečné úsilí. Tato krajní snadnost práce mě rozmazlila. Breslau dosahuje krásných výsledků — ale velmi namáhavě — já, když to nepřijde okamžitě a samo od sebe, zůstávám strnulá. To je třeba překonat. Tak například pro skici, uhelné kompozice jsem se pokusila donutit sebe sama dovést to k žádané čistotě — a podařilo se mi udělat věci, o nichž jsem věřila, že jsem jich neschopna, a o nichž jsem věřila, že je jiní dělají s triky a skoro kouzly — tak těžko přiznáváme druhým schopnosti, jež sami nemáme.
Co ještě? Linsingenová přišla s tisíci půvaby — jde o to, aby Étincelle psala o kostýmu jejího syna — a poněvadž Saint Amand je náš přítel a on informuje Étincelle… Řekla jsem, že o vztazích Saint Amanda s Étincelle příliš nevím — myslím, že jsou na kordy — ale že zatelegrafuji Saint Amandovi a doporučím jí, aby udělala totéž — což udělá. Pokud jde o mě — netelegrafuji nic — omezuji se na sepsání jejího telegramu a slib, že zatelegrafuji. Odchází nadšena mým „ministerským stylem", mou ochotou atd. atd.
Je to stará zkušená intrikánka, která málem zazářila v době Gaviniho prefektury a je přátelská se vším co je vysoko postaveného na světě. Kdybychom jí byli věnovali pozornost jako Gavinimu… Ale dám se do toho.
Co ještě? Ano — Paulova žena… Dobrá osoba, ale… Chci to říci laskavě… Provinciálka, měšťačka, hloupá a marnivá — a k tomu stále malé neobratné lži, aby se pochlubila hromadou hloupých věcí nevhodných nikde. Vypráví vám o šatech, jež měla — a jež znám — jako ti venkované, kteří si vymýšlejí princezny s očima z perel a vlasy z diamantů.
A já místo abych mlčela — trochu se tomu posmívám… Vše mírně a [Slovo začerněno: hlavně] aby jí tento zlozvyk odpadl — ale přirozeně ji mrzí být přistižena a nezdaří-li se jí mě ohromit. Ale taky bych měla nechávat projít… je to příliš dětinské, aby člověk dával tu námahu… Ale já mám tu zuřivou potřebu vše zlepšovat, upravovat, zjemňovat, zkrášlovat — vychovávat například tuto malou ženu… Nezpochybňuji to — pustila bych se do toho — ale ona je opravdu trochu hloupá a pak nelze předvídat úspěch. Chudák Paul — to jest ne, on není o moc lepší. Zbožňují mě, já je mám velmi ráda — ale jaká málo lákavá domácnost… Nejsou ani čistí… ostatně na venkově a v Rusku… Co ještě?
Dithyrambické dopisy od Saint Amanda a Géryho, Gavinových, princezny atd. Všichni kromě Juliana, jenž jako jediný neodpověděl.
Viděli jsme Barnolu a generála Bibi. Père Audiffret je tady.
Kdybych mohla pokračovat v práci jako tyto dny, byla bych velmi šťastná. Nejde jen o pracovat jako stroj — být zaměstnána celou dobu a myslet na to, co dělám: to je štěstí. Žádná starost tomu neodolá. A já, která si tak často stěžuji — přicházím vzdát díky Bohu za tyto tři dny — a přitom se chvěji, že to nevydrží.
Vše pak mění tvářnost — malé bídy mě skoro přestávají trápit — člověk je nad tím a v celém jeho bytí je cosi zářivého.
Božská shovívavost k nízkému davu, jenž nezná tajné, proměnlivé, vlnivé a různorodé příčiny vaší blaženosti — křehčí než ta nejkřehčí z květin.

Poznámky

Pozn. překl.: „Ondoyantes et diverses" — narážka na Montaigneho Eseje (1580), I, 1: „Chaque homme porte la forme entière de l'humaine condition" — přičemž lidská povaha je „ondoyante et diverse" (vlnivá a různorodá). ↩