Úterý 14. února 1882

Setkali jsme se s de Ballotovými a bylo nutno jít k nim večer.

Hraje se amatérská hudba — a poněvadž Jeanne chrání a miluje umělce, bylo jich tam tři čtyři z italské opery. Mladá žena je jemná, dobrá, půvabná, plná srdce, umělecky založená, dobročinná… Koneckonců se vždy ptám, kde je její neřest, která by vyvážila všechny ty vlastnosti. Víte, že je oddělena od manžela, barona de Wykerslooth, syna princezny de la Trémoille. Byly tam hrozné scény — viní obě tchýně, že vše rozbily. Baron si stěžoval na přílišnou prostotu baronky, jež se oblékala nevhodně a vypadala jako služka svých sluhů. A pak další věci… Přesně nevím — má dvě děti, jež nemiluje. Když se vedl spor, baronka de Vayce svědčila proti vlastnímu bratru. Ale myslím, že jsem vám to již vyprávěla. Ah — my, kdo jsme četli Balzaca a čteme Zolu — jaká rozkoš pozorování! Věnovala jsem se jí zcela — tím spíše, že tam nebyl nikdo, kdo by mě mohl zajímat ani jako flirt. Lidé, jež znám z vidění deset let, přišli ke mně mluvit — byl tam i někdo, s nímž jsem se nikdy neseznámila — ale viděli mě jako dítě, ostatně… A ta hudba šla svým tempem — árie za árií… a Jeanne, jež zpívala árii z vězení z „Trubadúra",¹ tu tak vášnivou hudbu — s tváří hezkého papouška, jenž by připomínal zbožnou řeholnici — velikými rukama ve špinavých bílých rukavičkách z lakované kozinky — a [Slovo začerněno: tučnými] palci bušícími do vzduchu jako u cvičeného králíka v dramatických místech nebo vysokých notách… Barnola tam byl — ráno nás navštívil. Jeho… teta zemřela a koupil si vilu… Jak jsme daleko od Paříže! Měl knoflíky u košile čtvercové a kulaté střídající se — dostatečně velké, aby na nich člověk rozeznával krajiny, kostel Sv. Marka v Benátkách atd. A Mertensovi — baronka vždy elegantní a stále krásná navzdory svým možná čtyřiceti letům…