Sobota 21. ledna 1882

Paní Cartwrightová pro nás přijede, abychom šly k Bastien-Lepagovi.
[Slova začerněna: Představena touto] krásnou ženou — nejsem zcela ve své kůži; nacházíme tam dvě tři Američanky a malého Bastiena, který je malinký, celý blonďatý, vlasy po bretaňsku, nos nahoru ohrnutý a vous jako adolescent. Člověk je celý rozladěn — zbožňuji jeho malby a není možné na něj pohlížet jako na mistra; má se chuť s ním jednat jako s kamarádem — a jeho obrazy tu stojí, aby vás naplnily obdivem, úžasem a závistí. Je jich čtyři nebo pět, všechny životní velikosti a malované na plenéru. Je to naprosto krásné — jeden znázorňuje malou pastýřku krav, osmi až deseti let, na poli: holý strom a kráva v dáli. Je to prostoupeno pronikavou poezií — oči té dívky mají onu dětskou a venkovskou zasněnost k večeru — nedovedu to popsat. Působí jako malý chlapík velmi spokojený sám se sebou… Ten Bastien…
Vracím se, abych pomohla mámě přijímat velmi velké množství hostů. „Vida, co to dá, pořádat večírky v Paříži," říká stará paní Gavini! Je to velmi šik v porovnání s minulostí.