Úterý 22. listopadu 1881
Včera jsem tolik plakala, že teta přišla se zeptat, zdali mě něco bolí — dojemná pozornost, na niž odpovídám, že mě bolí nos. Nelze si představit, jak je pro mě zoufalý ten exil na Jih. Zdá se mi, že vše bude skončeno. Já, jež jsem se vracela opojená myšlenkou zůstat v klidu a pracovat, pracovat pilně, bez přestání, sledovat vývoj... A teď najednou vše znovu padá! A zatímco ostatní budou stále jít kupředu uprostřed umělecké Paříže, já tam budu sedět a nic nedělat — nebo honit pleinérový obraz, což je věc hrozně obtížná... Podívejte se na Breslauovou — nebyla to přece její sedlačka, která jí něco vynesla. Jedním slovem — srdce se mi trhá a láme před tím vším. Dnes večer jsem viděla Charcota, který říká, že nemoc od loňska nezhoršila — co mám od osmi dní, je nachlazení [Zamazaná slova: bez závažnosti], které rychle odejde. Co se týče Jihu — je to totéž: musím tam jít, nebo se naprosto zavřít jako vězenkyně — jinak stálé nebezpečí nákazy vážnými věcmi, protože pravé plíce jsou zasaženy. A ještě prý mám štěstí — je to léčitelná nemoc, která se lokalizovala a nepostupuje navzdory všem mým takzvaným neopatrnostem. Řekl mi totéž loňskou zimou — a já jsem prostě nechtěla slyšet — nyní váhám a čtyři hodiny pláču jako včera při pomyšlení na to, opustit Paříž, přerušit se... Je pravda, že jsem-li často jako těchto posledních dní, Paříž mi nijak neprospěje... A to je to, co mě přivádí k zoufalství. Kapitulovat. Přiznat se poraženou. Říci: ano, lékaři mají pravdu. Ano, jsem nemocná. Ach! ne — vše jde rozhodně špatně.