Úterý 22. listopadu 1881
Včera jsem tolik plakala, že teta přišla se zeptat, zdali mě něco bolí — dojemná pozornost, na niž odpovídám, že mě bolí nos. Nelze si představit, jak je pro mě zoufalý ten exil na Jih. Zdá se mi, že vše bude skončeno. Já, jež jsem se vracela opojená myšlenkou zůstat v klidu a pracovat, pracovat pilně, bez přestání, držet krok... A teď se najednou všechno znovu hroutí! A zatímco ostatní budou stále jít kupředu uprostřed umělecké Paříže, já tam budu sedět a nic nedělat — nebo se honit za plenérovým obrazem, což je věc hrozně obtížná... Podívejte se na Breslau — nebyla to přece její selka, co jí něco vynesla. Jedním slovem — srdce se mi trhá a láme před tím vším. Dnes večer jsem viděla Charcota, který říká, že se nemoc od loňska nezhoršila — to, co mám posledních osm dní, je nachlazení [Zamazaná slova: bez závažnosti], které rychle odejde. Co se týče Jihu — je to totéž: musím tam jít, nebo se naprosto zavřít jako vězenkyně — jinak stálé nebezpečí, že chytím něco vážného, protože pravá plíce je zasažena. A ještě prý mám štěstí — je to léčitelná nemoc, která se lokalizovala a nepostupuje navzdory všem mým takzvaným neopatrnostem. Řekl mi totéž loni v zimě — a já jsem prostě nechtěla poslouchat — teď váhám a celé čtyři hodiny pláču jako včera při pomyšlení, že mám znovu opustit Paříž, přerušit práci... Je pravda, že budu-li často taková jako v posledních dnech, Paříž mi nijak neprospěje... A to je to, co mě přivádí k zoufalství. Kapitulovat. Přiznat se poraženou. Říci: ano, lékaři mají pravdu. Ano, jsem nemocná. Ach! ne — vše jde rozhodně špatně.