Pondělí 21. listopadu 1881
Roste mi první zub moudrosti — vlevo dole. V prvním patře č. 36 ulice Vivienne je klub — a v jednom ze salonů jsou vystaveny studie a projekt panoramatu Lurd od Carrier-Belleuse, syna sochaře — zeptala jsem se, zdali lze koupit. Ten pán přišel, velmi milý a příjemný — nemůže prodat, potřebuje všechno pro provedení ve velkém. Teta a Brisbane tam byli. Přišel nás navštívit včera [Zamazaná slova: říci mi] mnoho lichotek... Přitom tyto lichotky přesně mířily na body, které schválil Tony. Ale o to přece nejde! Ve středu poslali pro Potaina — přišel až dnes; mezitím bych já mohla klidně chcípnout. Věděla jsem, že mě zase pošle na Jih — a už předem jsem z toho měla sevřené zuby, třesoucí se hlas a slzy, které potlačuji se značným úsilím. Jít na Jih je kapitulovat. A pronásledování ze strany mé rodiny mi činí věcí cti zůstat přesto na nohou. Odejít — to je triumf vší té mouzayovské verbeže a té z ateliéru. „Je velmi nemocná, odvezli ji na Jih." Kdybych měla jinou rodinu, mohlo by to jít — ale tihle lidé, poslouchejte — [Zamazaná slova: je to] tři dny co o tom mluvím s tetou — říkám jí: nu ano, jsem nemocná, ale jestli mě chcete dobře ošetřovat a nepřivést mě k zoufalství, prosím vás, nevykřikujte to do světa. Pro vás vypadám dobře a jsem na nohou — nevyvádějte je z omylu — co vám na tom záleží? Často se přece tají mnohem vážnější věci — je to prosba nemocné, je to trochu bláznovství, chcete-li — prostě nechoďte pro nic za nic naříkat všude na mé zdraví; pečujte o mě, ale nevykládejte to. Vždyť to ani není zajímavé — copak nechápete, co je pro mě na tom smutného, ponižujícího, bolestného! Dobře — Saint-Amand přichází k nám včera na večeři a uprostřed rozhovoru:
— „Ale vy vypadáte skvěle! Vaše teta mě včera postrašila! Zastihnu ji v slzách a ona mi říká, že máte horečku a jste velmi nemocná — [Zamazaná slova: já jsem málem běžel] se vrhnout dovnitř, myslel jsem, že dítě vedle chroptí — kdepak — pryč, v ateliéru. A to je jedna. Zazvonili — [Zamazaná slova:] v předsíni se jdu podívat, kdo