Čtvrtek 17. listopadu 1881

Špatné noci plné horečky a nočních můr — nové ministerstvo mě pronásledovalo a kdoví proč jsem stále viděla generála Campenona¹ a jeho ženu, jež ho prý řídí [Zamazaná slova: p. být obtěžována celou noc]. Pak jsem při probuzení zřetelně viděla osm hodin, ale venku byla tma jako v pytli — a tehdy bezmocné záchvaty vzteku: to je teta, to je Rosalie, to je konec světa a oni mi to tají! A cítila jsem kolem krku vonné byliny, které mi tam teta pro mé zdraví přiložila. Zkrátka skoro blouznění — takže jsem se včera nemohla vláčet, bolela mě hruď, hrdlo, záda, kašlala jsem, byla jsem nachlazená, nemohla jsem nic spolknout — a desetkrát za den jsem střídala zimu s horkem. Dnes jsem trochu lepší — ale to je jedno pro někoho, kdo se léčí u největších učenců světa! A jak dlouho již! Neboť od prvního ztráty hlasu mě léčí!.. Ano — to je Polykratův prsten,² který házím navzdory sobě do moře. Nu — drží-li mě tato hrozná nemoc, měla by stačit jako protizávěží k jiným štěstím. Neřeknou, že mám vše... Jestli k něčemu dojdu. To by mě mělo uklidnit...