Čtvrtek 17. listopadu 1881

Špatné noci plné horečky a nočních můr — nová vláda mě pronásledovala a kdoví proč jsem stále viděla generála Campenona¹ a jeho ženu, jež ho prý řídí [Zamazaná slova: p. být obtěžována celou noc]. Pak jsem při probuzení zřetelně viděla osm hodin, ale venku byla tma jako v pytli — a tehdy bezmocné záchvaty vzteku: to je teta, to je Rosalie, to je konec světa a oni mi to tají! A cítila jsem kolem krku vonné byliny, které mi tam teta pro mé zdraví přiložila. Zkrátka skoro blouznění — takže jsem se včera sotva vlekla, bolela mě hruď, hrdlo, záda, kašlala jsem, byla jsem nachlazená, nemohla jsem nic spolknout — a desetkrát za den jsem střídala zimu s horkem. Dnes je mi trochu lépe — ale i tak, na někoho, kdo se léčí u největších učenců světa! A jak dlouho už! Neboť od svých prvních ztrát hlasu jsem v léčení!.. Ano — to je Polykratův prsten,² který velmi nerada házím do moře. Nu — když už mě tato hrozná nemoc drží, měla by stačit jako protiváha k jiným štěstím. Nikdo neřekne, že mám všechno... Jestli něčeho dosáhnu. To by mě mělo uklidnit...