Úterý 15. listopadu 1881

V ateliéru jsem udělala špatnou studii. Cassagnac se bil v souboji se svým poraženým protikandidátem, panem de Montebello, a zranil ho. Neměla jsem ani nejmenší starost — tyto souboje vždy končí pouhými škrábanci. Gambetta převzal moc — ministr zahraničních věcí a předseda vlády.¹ Tak zní novinky. Došlo i k jistému zlepšení v Améliiných záležitostech srdce — Julian měkne a vše dovoluje doufat, že ho nakonec svede dlouhý ret a veverčí pusa, ustupující nebo spíše chybějící brada, hranatá čelist, světlé oči, tváře poněkud bez chloupků s modrými odlesky (pudr a pomáda), barvené vlasy, na temeni místy chybějící, neúnavné, intrikánské a nesmlouvavě zamilované Amélie. Osm let na tom pracuje a snová svou milostnou síť — odmítla jakýkoli dar za portrét Léona Saye,² příbuzného své rodiny, a vyprosila pro svůj ideál kříž Čestné legie.³ Jedna Villevieillina přítelkyně byla na návštěvě u Léona Saye právě tehdy, když Amélie přišla vrhnout se mu k nohám a líbat mu ruce se slzami radosti — toho

nakonec jako vážný muž — a nemůže myslet na jiné manželství. Přesto si myslím, že Magdeleine Delsarte, jež se blíží třicítce jako Amélie, ale která je rozkošná, by mu slušela mnohem lépe. Ale po tom vyznamenání už na to nelze ani pomyslet. Mně to vadí — bere mi to přítele, důvěrníka, pomocníka. Amélie mě nenávidí, protože žárlila na toto přátelství — a možná stále žárlí. Pokaždé, když Julian něco na mně schvaloval nebo obdivoval, kopírovala to — a přirozeně [Zamazané slovo: to bylo] ošklivé a směšné, protože nemá prostředky ani vkus ani eleganci. Zkrátka nenávist, kterou jsem se pokoušela obměkčit všemi způsoby. Co mě znepokojuje, je to, že se Julian přetrhne, aby jí kříž splatil medailí na příštím Salonu — a protože to bude hrozně obtížné, nezbude mu dech, aby prosadil chudáka mě. Dokonce ani s portrétem Léona Saye nic nedokázala, ačkoli ruce byly zjevně provedeny někým velmi silným — přičítám je Robertu-Fleurymu staršímu, neboť to nebyl rukopis ani syna ani Juliana. Pokud jde o Amélii — ta zlá a ubohá dívka není schopna ničeho podobného ani dnes, přestože má skoro o dva roky práce víc. Tedy krásný Rodolphe¹ použije veškerého svého vlivu — a ten je velký — k odměnění Amélie za kříž i za zklamání posledního salonu. Víte, že svůj obraz nedokončila. Ten obraz odeslaný do provincie byl zakoupen pro muzeum v Lille. Ale to nestačí. Pracuje již na novém díle a téměř mi přetáhla Irmu, jíž jsem psala před ní. To není příliš čestné — ale říkám vám, že je to ošklivá španělská duše, která nemá nic vlastního kromě své [Zamazané slovo: poněkud] houževnaté vášně. Zkrátka ta nenávist, ten obraz z loňska, který mi zabránila dobře udělat — a nyní už i ty třenice kvůli modelu, jimiž je dotčena má lhostejnost i má poctivá povaha. Tak silně cítím tu nepochopitelnou nepřátelskost, že jsem z její přítomnosti nervózní a nešťastná — a myslím, že bych se rozplakala dojetím, kdybych u ní spatřila upřímný a přátelský pohled. Téměř mě mrzí, že jsem s Julianem mluvila otevřeně — když pomyslím, že se ožení s tou příšernou dívkou s tak hrubými a ošklivými klouby, jež ještě zvýrazňuje její hranatá vyhublost. Přestala si barvit vlasy, které tmavnou — ze žluté zůstávají jen konečky, nevýslovný detail — ostatně možná bylo přece lépe, že jsem mluvila: Julian si o mně a Cassagnacovi myslel bůhvíco. Ale raní mě

že tu mám tu ženu jako třetí do party — já, která jsem se před Julianem se svým Cassagnacem skoro předváděla — a pak jsem pořád doufala, že si ty přátele, Tonyho a Juliana, uchovám; viděla jsem se, jak docházím slávy, milována... Tím a Oním,¹ se svými dvěma malíři jako důvěrníky — bylo v tom i trochu koketerie... Ne, tato záležitost s Irmou — musí to být zase Amélie, která mi stojí v cestě. Dost mě loni obtěžovala — dělala stejný obraz, brala stejné figury, zkrátka moje pózy. Teď je to můj model. Včera jsem sem přivedla tu mizernou Irmu — měla dnes ráno pózovat a nechala mě na holičkách; mám dojem, že je to Améliino dílo. Zkrátka... Ukázala jsem Julianovi projekt obrazu — schvaluje ho. Ale již ve mně nevzbuzuje důvěru, vypadá jako podplacený, zmatený — ostatně si to asi jen představuji. Zbývá Tony, ale o toho jsem méně dbala a zkrátka... uvidíme. Chudák Collignonová je mrtvá už přes dvacet dní. Nikdy jsme se příliš neměly rády — ale v poslední době byla tak nešťastná, že jsem s ní v těch smutcích soucítila, i když jsem zůstávala lhostejná.