Úterý 15. listopadu 1881

Ve škole jsem udělala špatnou studii. Cassagnac se bil v souboji se svým nešťastným sokem, panem de Montebello, a zranil ho. Neměla jsem ani nejmenší starost — tyto souboje vždy končí pouhými škrábanci. Gambetta převzal moc — ministr zahraničních věcí a předseda vlády.¹ Tak zní novinky. Existuje i jisté zlepšení v milostných záležitostech Amélie — Julian měkne a vše dovoluje doufat, že ho nakonec svede dlouhý ret a veverčí pusa, ustupující nebo spíše chybějící brada, hranatá čelist, světlé oči, tváře poněkud bez chloupků s modrými odlesky (pudr a pomáda), natřené vlasy a místy chybějící ve vrchní části hlavy neúnavné, intrikánské a nesmlouvavě zamilované Amélie. Osm let na tom pracuje a plétá svou milostnou přástev — odmítla jakýkoli dar za portrét Léona Saye,² příbuzného své rodiny, a vyprosila si pro svůj ideál Légion d'honneur.³ Přítelkyně z Villevieillu navštívila Léona Saye právě tehdy, když Amélie přišla vrhnout se mu k nohám a líbat mu ruce se slzami radosti — toho

nakonec jako vážný muž — a nemůže myslet na jiné manželství. Přesto si myslím, že Magdeleine Delsarte, jež se blíží třicítce jako Amélie, ale která je rozkošná, by mu slušela mnohem lépe. Ale po řádu o tom není co přemýšlet. Mně to vadí — beru mi přítele, důvěrníka, pomocníka. Amélie mě nenávidí, protože žárlila na toto přátelství — a možná stále žárlí. Pokaždé, když Julian něco na mně schvaloval nebo obdivoval, kopírovala to — a přirozeně [Zamazané slovo: to bylo] ošklivé a směšné, protože nemá prostředky ani vkus ani eleganci. Nenávist, kterou jsem se pokoušela utišit všemi způsoby. Co mě znepokojuje, je to, že Julian vyvine veškeré úsilí, aby splatil její kříž medailí na příštím Salonu — a protože to bude hrozně obtížné, nezbyde mu dech k prosazení chudáka mě. Dokonce ani s portrétem Léona Saye nic nedokázala, ačkoli ruce byly zjevně provedeny někým velmi silným — přičítám je Robertu-Fleurymu otci, neboť to nebyl rukopis ani syna ani Juliana. Pokud jde o Amélii — ta zlá a ubohá dívka není schopna ničeho podobného ani dnes, přestože přibylo skoro dva roky práce. Tedy krásný Rodolphe¹ použije veškerého svého vlivu — a ten je velký — k odměnění Amélie za kříž i za zklamání posledního salonu. Víte, že svůj obraz nedokončila. Ten obraz odeslaný do provincie byl zakoupen pro muzeum v Lille. Ale to nestačí. Pracuje již na novém díle a téměř mi přetáhla Irmu, jíž jsem psala před ní. To není příliš čestné — ale říkám vám, že je to ošklivá španělská duše, která nemá nic čistého kromě své [Zamazané slovo: poněkud] houževnaté vášně. Ta nenávist, ten obraz z loňska, který mi zabránila dobře udělat — a nyní již spory o model; moje lhostejnost a věrný charakter tím jsou zasaženy. Tak silně cítím tu nepochopitelnou nepřátelskost, že jsem z její přítomnosti nervózní a nešťastná — a myslím, že by mě přemohl dojem, kdybych u ní spatřila otevřený a přátelský pohled. Jsem téměř rozhněvaná, že jsem s Julianem mluvila otevřeně — když pomyslím, že se ožení s tou příšernou dívkou s tak masivními a ošklivými klouby, které ještě zvýrazní její hranatá vyhublost. Přestala si barvit vlasy, které tmavnou — ze žluté zůstávají jen konečky, nevýslovný detail — ostatně možná bylo přece lépe, že jsem mluvila: Julian nevím co předpokládal o mně a Cassagnacovi. Ale jsem zasažena

tím, že tu mám tuto ženu jako třetího — já, která jsem se téměř na Cassagnacovi předváděla před Julianem — a pak jsem doufala uchovat si ty přátele, Tonyho a Juliana; viděla jsem sebe přicházet ke slávě, milovanou od... Toho a Onoho,¹ s oběma malíři jako důvěrníky — ba i coqueterie v tom bylo... Ne, tato záležitost s Irmou — musí to být zase Amélie, která mi stojí v cestě. Dost mě loni obtěžovala — dělala stejný obraz, přijímala stejné modely, zkrátka moje pózy. Nyní je to můj model. Včera jsem sem přivedla tu mizernou Irmu — měla dnes ráno pózovat a nechala mě ve štychu; mám dojem, že je to Améliino dílo. Koneckonců... Ukázala jsem Julianovi projekt obrazu — schvaluje ho. Ale již ve mně nevzbuzuje důvěru, vypadá prodaně, zmateně — ostatně si to asi jen představuji. Zbývá Tony, ale o ten jsem méně dbala a koneckonců... uvidíme. Chudák Collignon je mrtva již přes dvacet dní. Nikdy jsme se příliš neměly rády — ale v poslední době byla tak nešťastná, že jsem jí v těch smutcích rozuměla, ačkoli jsem zůstávala lhostejnou.