Sobota 5. listopadu 1881

Jsem v Paříži! Nesmírné nadšení. V kupé jsem počítala hodiny a chřadla nudou. Svěží vzduch nebo pálivé španělské slunce mi dal ochutnat jak půvabný je šedivý klid krásného města — a s potěšením myslím na keramiku v Louvru, jejíž pouhá představa mě dříve nudila. A tak jsem udělala tisíc věcí najednou, koupila si klobouk a navštívila Douceta¹, pak jsem sebrala všechny studie a šla k Tonymu [Zamazaná slova: a potom] k Julianovi. [Zamazaná slova: Přijali mě] s tak upřímnou radostí — zejména Julian, s nímž [Zamazaná slova: zůstaneme] povídat až do půl sedmé, přičemž rozhovor nakonec sklouzl na Cassagnaca... Co se týče mých studií, bylo již příliš tma — viděl je pouze Tony; ostatně jsou to rychlé náčrty, narušené mou rodinou — nicméně ten milý chlapec věří, že začínám trochu více chápat... Vraha² hlava je shledána velmi zajímavou. Ach! jak jsem šťastná, že jsem konečně tady! Ten drahý Tony a ten drahý Julian — kéž mi nebe zachová tyto dva přátele. Myslel si, že se vrátím mnohem později a nemocná [Zamazaná slova: a možná] vůbec ne. [Zamazaná slova: Ach! jak je sym]patie sladká věc — ale hlavně malířství. [Zamazaná slova: Julian mi přišel říci to,] co jsem zde sotva řekla — totiž že jedině práce mi přinese slávu; to je jeho názor, a že pak Cassagnac — téměř starý, poražený v politice, unavený ženou a dítětem — se octne tváří v tvář [Zamazaná slova: malé] zářivé hvězdičce — a pak budu dělat, co budu chtít. Otevřeně mu přiznávám, že to je můj cíl... Ostatně i bez toho: je třeba dojít, je třeba dojít, je třeba dojít. Tony byl samá laskavost a řekl mi, že přijde jeden z těchto večerů... Ale proč mě Julian navádí k hovoru o věci — prostě se zdá, že chce, abych ho dál milovala... A pak... Hovoříme o našem hotelu a o krásném ateliéru a říkám mu, že mě rodina tak obtěžuje, že se vdám. Tehdy si ze mě dělá legraci kvůli Tonymu a ptá se, zdali bych ho opravdu pojala... [Zamazaná slova: Jeho] otec Rodolphe by mě k tomu rád přiměl — jeho Tony, tak roztomilý chlapec — a bylo by to tak příjemné zakončení. Neboť mě dobře znají, zejména Julian, a nemají o mně mínění, jaké si mohou zpočátku utvořit někteří naivní blbci.

Přirozeně mu odpovím způsobem, který mu vezme všechny podobné myšlenky. Ne že bych v okamžicích krajní únavy neuvažovala o dobrém, klidném svazku — a pomyslela, zdali by byl navíc i umělecký... To by bylo snad roztomilé — ale to by bylo pěkné! Vdala se za svého učitele! Tím se ani na okamžik nezastavuji — jen tak pro říci. Večer s Bojidarem hovoříme a přibíjíme španělské látky. Moje knihovna je pokryta tkaninami, výšivkami, drapériemi, kytarami, ozdobena záhyby naaranžovanými jako trofeje. A stále je třeba ještě uklidit tisíc maličkostí — plátna, fotografie, nábytek a ještě další látky. Ach! jak je člověku dobře uprostřed rodiny! Rodinou myslím neživé předměty. A Saint-Amand, jehož jsem zapomněla — každý den tam chodí a hned přišel nahoru... Radost a bratrství. Jak je krásná! Ach! necestujme víc — vůbec to tak nebude v módě — nám patří všechny úspěchy atd. atd.