Středa 2. listopadu 1881

Jsme opět v Madridu, na nějž jsem se celý týden těšila — zůstaneme tři dny, abych mohla znovu udělat náčrt u Lorenza. Poněvadž mě neslyšela mluvit o ničem jiném a viděla mou netrpělivost, s jakou jsem se chtěla vrátit do Madridu — je přece zcela přirozené, že teta přijde celá ustrojená a řekne:
— Tak dnes strávíme den nákupy, co? Vějíř pro paní Gaviniovou. A když odvětím, že půjdu malovat, je naprosto ohromená a říká, že jsem se zbláznila. Pak ji prosím, aby mě nechala u Lorenza a šla si po svých — a ona neodchází, jen aby mohla tu a tam pronést, že pravděpodobně budeme žít v Madridu. To aby mě povzbudila v práci. [Zamazaná slova: Při návratu nalézáme dopis od Bojidara, který říká, že můj ateliér bude zabaven, není-li zaplacen nájem, a že Etienne, který měl poslat peníze z Nice, odjel do Florencie (jeho žena pravděpodobně přijela do Nice). Nato zcela přirozeně řeknu tetě, že je třeba poslat

peníze, poněvadž má sedm tisíc franků — na což mi odpovídá ještě přirozeněji, že to udělat nemůže, protože s mými výmysly pravděpodobně zůstaneme žít v Madridu. Myslím, že i ti, kdo nejsou vůbec umělci, pochopí mé zoufalství. To slovo není přehnané. V povolání, kde vše je... koneckonců v povolání, jež není žádné povolání, je tohle popichování ohavné. Poté, co jsem se rozzuřila do té míry, že jsem hodila šaty na druhý konec pokoje, pláču jako fontána. Neboť nic s tím nenadělám! Jedna hloupost těch tak dobrých a ctnostných žen — jedna z těch popichujících, s nevědomou promyšleností vedených hloupostí (jinak si to nedovedu vysvětlit) — jedna z těch pořádných ran pěstí do mých plánů — a přitom: zrodí se vám nápad, zdá se vám, že máte téma; nato se člověk rozohní, sen nabude podoby, uděláte náčrt, jste celá ponořena do práce, lámete si hlavu, abyste našla harmonické rozvržení — a ve chvíli, kdy pronásledujete [Škrtnuto: jakousi] ještě velmi mlhavou myšlenku, jež se může rozplynout dřív, než ji uchopíte... přijde ta dáma, ta drahá, ta, ta ctnostná rodina, která mě tak miluje a která se tak znepokojuje, když kašlu. Přitom nejsem přecitlivělá — pokládám se za velmi praktickou ve srovnání s jinými umělci... Ale zřejmě ještě ne dost, jak vidíte... Ach! Ničemná a hloupá rodino! Zavírají okna a topí v kamnech, ale nikdy je nenapadlo, že jejich proces mohl jejich dceři zásadně uškodit... Jsou nevědomí, říkám vám. Ale tato katastrofální tupost mě zabije. A budou mě upřímně oplakávat a obviňovat se, že mi dopřávaly příliš svobody — „kdyby si byla zvykla na poslušnost, věděla by, co to je, a nevycházela by nahá, když i žebráci se halí do kožichů; byla by jako ostatní, nenachladla by a neonemocněla... Ale také — to byla nemožná povaha"... Jsem si jista, že to řeknou, mé milé matky. Jsem si tím tím víc jista, že jsem je již slyšela vyjadřovat se v totožných výrazech. A nikdy, nikdy nepochopí, že méně silná, méně energická, méně bujná by už byla zemřela z těch sedmi let, jež jsem [Zamazaná slova: navzdory] jim prožila. A zvláště ty tři roky v Nice a Římě, v plné iluzi, v plném mládí — téměř v dětství — přicházejíc s vlasy ve větru, s doširoka otevřenýma očima, s úsměvem na rtech a se všemi zlatými sny, snad do jisté míry odůvodněnými — abych dostala plivance a kopance!