Středa 2. listopadu 1881

Jsme opět v Madridu, na nějž jsem se celý týden těšila — zůstaneme tři dny, abych mohla znovu udělat náčrt u Lorenza. Poněvadž mě slyšela mluvit jen o tom a viděla mou netrpělivost vrátit se do Madridu — zcela přirozeně přijde teta celá ustrojená a řekne:
— Tak dnes strávíme den nákupy, co? Vějíř pro paní Gavini. A když odvětím, že půjdu malovat, je naprosto ohromená a říká, že jsem blázen. Pak ji prosím, aby mě nechala u Lorenza a šla si po svých — a ona neodejde, jen tu a tam pronese, že pravděpodobně budeme žít v Madridu. Tak aby mi povzbudila práci. [Zamazaná slova: Při návratu nalézáme dopis od Bojidara, který říká, že můj ateliér bude zabaven, není-li zaplacen nájem, a že Etienne, který měl poslat peníze z Nice, odjel do Florencie (jeho žena tam pravděpodobně přijela). Nato zcela přirozeně řeknu tetě, že je třeba poslat

peníze, poněvadž má sedm tisíc franků — na což mi odpovídá ještě přirozeněji, že to udělat nemůže, protože s mými výmysly pravděpodobně zůstaneme žít v Madridu. Myslím, že i ti, kdo nejsou vůbec umělci, pochopí mé zoufalství. To slovo není přehnané. V povolání, kde vše je... koneckonců v povolání, jež není žádné povolání, jsou tyto šikany ohavné. Po tom, co jsem se rozzuřila do té míry, že jsem hodila šat na druhý konec pokoje, pláču jako fontána. Neboť nic s tím nenadělám! Jedna hloupost těch tak dobrých a ctnostných žen — jedna z těch šikanózních, bezděčně promyšlených hloupostí (nemohu to jinak pochopit) — jedna z těch dobrých ran pěstí do mých plánů — a přitom se vám zrodí nápad, zdá se vám, že máte téma; nato se vzruší fantazie, sen nabyde podoby, uděláte náčrt, jste celá ponořena do práce, lomíte si hlavou pro harmonické rozvržení — a ve chvíli, kdy pronásledujete [Škrtnuto: jakousi] ještě velmi mlhavou myšlenku, jež se může rozplynout dřív, než ji uchopíte... přijde ta dáma, ta drahá, ta, ta ctnostná rodina, která mě tak miluje a tak znepokojuje, když kašlu. Přitom nejsem přecitlivělá — pokládám se za velmi praktickou ve srovnání s jinými umělci... Ale zřejmě ještě ne dost, jak vidíte... Ach! Ničemná a hloupá rodino! Zavírají okna a topí v kamnech, ale nikdy jim nenapadlo, že jejich spory mohly jejich dceři uškodit rozhodujícím způsobem... Jsou nevědomí, říkám vám. Ale tato katastrofální tupost mě zabije. A budou mě upřímně oplakávat a obviňovat se, že mi dopřávaly příliš svobody — „kdyby si byla zvykla na poslušnost, věděla by, co to je, a nevycházela by nahá, když i žebráci se halí do kožichů; byla by jako ostatní, nenachladla by a neonemocněla... Ale také — to byl nemožný charakter"... Jsem si jista, že to řeknou, mé milé matky. Jsem si tím tím víc jista, že jsem je již slyšela vyjadřovat se v totožných výrazech. A nikdy, nikdy nepochopí, že méně silná, méně energická, méně bujná by již zemřela za těch sedm let, [Zamazaná slova: přes] než jsem prožila. A zvláště ty tři roky v Nice a Římě, v plném nadšení, v plném mládí — téměř v dětství — přicházejíc s vlasy ve větru, s širokýma očima, s úsměvem na rtech a se všemi zlatými sny, snad do jisté míry odůvodněnými — abych dostala plivance a kopance!