Pondělí 31. října 1881

Jsem ráda, že mě mráz vyhání — jinak bych neodjela a je třeba jet domů. Pět měsíců uplynulo od chvíle, kdy jsem viděla

Tonyho¹ — je třeba myslet na pronájem ateliéru a na přípravu mého Salonu, bez spěchu, a udělat vše, co jen dokáži. První rok to nebylo nic. Minulý rok víte, jak málo bylo času — Amélie atd. — a navíc to téma nebylo moje... Ale letos myslím, že mám něco zajímavého. [Zamazaná slova: Chtěla bych] namalovat Lorenzův starožitný krám, kde je v hloubi schodiště a oslnivé světlo — žena spravuje koberce na jakémsi stupínku, v popředí druhá žena dřepí a čistí mosazné předměty, a muž se na ni dívá, stojí s rukama v kapsách a kouří doutník. Ženy oblečené do svých běžných perských šatů, které koupím v Madridu ze živého modelu. A skoro všechny látky mám, zbývá postavit stupínek — to přijde na sto franků. Ale je třeba najít dostatečně velký ateliér... Ostatně odjíždím dnes večer a nemohu se zdržet, abych nezpívala radostí. Španělská cesta mi poslouží k odnaučení se jíst pro jídlo — to bere čas a otupuje rozum; stala jsem se arabsky střídmou a beru jen to nejnutnější, právě tolik, aby člověk žil. Nevlastní syn náčelníka Cikánů, u nichž jsem pracovala, vycházel z vězení, kde strávil dva roky za to, že... unesl třináctiletou dívku.