Neděle 30. října 1881

Strávila jsem celý den u Cikánů — a nic neudělala. Fouká ledový vítr, obličej jsem měla popraskaný mrazem, plátno křehké od písku a prachu — zkrátka nic. Ale jaký poklad pro umělce! Strávit tam celý den a chytat ty postoje, ta seskupení, ty světelné a stínové efekty! Především jsou velmi vlídní k cizincům, protože Španělé jimi pohrdají. Bylo by třeba přijet sem na dva tři měsíce a každý den malovat studie — a vždy by ještě zbývalo co malovat. Jsem blázen do těch cikánských typů. Mají pózy, pohyby, postoje tak přirozeného a tak zvláštního půvabu. Daly by se tam malovat úžasné obrazy. Oči utíkají na všechny strany — jak se říká rusky¹ — vše je obrazem. Člověk by zuřil, že přijel tak pozdě — ale přes tu nejlepší vůli světa pracovat nelze, vítr z té zasněžené hory je pronikavý. Nedá se vydržet. Ale jak je to krásné, krásné, krásné! Když jsem se usadila k práci, přiběhli a seskupili se kolem na [Zamazaná slova: přirozených terasách] svahu hory — to si jistě dovedete představit, jak to vypadalo. A ta zvědavost je docela sympatická — kdežto lidé, kteří mě onehdy obklopili na ulici, mě hluboce dráždili. Španělé nic nedělají — a tak místo aby se přišli podívat a šli dál, celá banda zůstane za vámi dvě tři hodiny. Přitom jsem pracovala v pusté uličce bůhvíkde — a malířů je tu přitom dost. Granada je stejně umělecká a malebná, jako je Sevilla měšťácká — třebaže má slavnou malířskou školu.² Téměř každá ulice Granady je pro malíře rozkošná. Člověk je oslněn a trhán na všechny strany. Může se zastavit, kde se mu zamane a malovat, co má před sebou — a bude to obraz. Chci se sem vrátit příští srpen-září a půlku října.