Pátek 28. října 1881

Strávila jsem tedy celý dnešek ve věznici. Trestanci se těší podivuhodné svobodě — nádvoří připomíná tržiště, dveře nevypadají, jako by pořádně zavíraly, a celkově to bagne¹ se podobá francouzským popisům trestnic daleko méně, než bych čekala. Můj ubohý hříšník trestanec pózoval celý den velmi pečlivě — jenomže protože jsem v jediném dni namalovala hlavu v životní velikosti a hrubě naznačila ruce (vznešený génius!), nezdá se mi, že jsem vystihla ten podivuhodně pochybný charakter individua tak přesně jako jindy. A nesmím to svádět na nedostatek času — jsem-li méně spokojená, je to proto, že se světlo několikrát změnilo, a také kvůli těm hodným trestancům, z nichž jsem jich měla celou dobu dvanáct za zády. Střídali se, ale vždy tam někdo byl — a je to nesnesitelné, cítit oči za sebou. Výtečný podvelitel, v jehož kanceláři jsem pracovala, rozestavil za mnou židle jako v divadle pro přátele, kteří se tam celý den střídali. A v každém okamžiku někdo zaklepal — přicházeli trestanci, ti mírnější, vrchní z jejich řad pověření dozorem, kteří prosili o vstup a vcházeli. Tlumočník a Rosalie zůstali po celou dobu a tak jsem se dověděla, že jeden muž, který zavraždil manželku, bude příští týden veřejně uškrcen.

Pak že ještě jeden trestanec sedí za to, že odmítl pozdravit průvod — a jiné ohromující věci. Všimli jste si někdy, že když člověk říká, jako já právě, „a jiné ohromující věci", nebo „a to je teprve nic", nebo „a to, co říkám, není nic proti zbytku" — vždy to znamená, že nepřeskakuje vůbec nic, ani to nejhorší, že řekl to nejsilnější, co existovalo, a že žádného zbytku není, ale že chce [Zamazaná slova: přehnat pravdu příliš] — a při mluvení o někom se často uvede to nejhorší, co dotyčný udělal, se slovy: toto je pro něj obvyklé, posuďte tedy, jaké jsou ty velké hříchy. Ale vraťme se k mému trestanci: nadala jsem ho těmi nejobjemnějšími zločiny, a ukázalo se prý, že udělal pouze falešné peníze. [Zamazaná slova: Ale] tato představa o jeho relativní nevinnosti mi možná zabránila dát mu ten zločinecký výraz, který má. Neboť má obličej na všechno — a tak mu vymyslím malý příběh, který vytáhnu v Paříži. Balkónové okno vedlo na nádvoří a všichni ti ubozí ďáblíci sledovali s jakousi španělskou žádostivostí model, stojan i malíře. Při odchodu se přiřítili jako hladoví psi — a bylo vidět ty tváře, ty sepjaté ruce, ty výkřiky při pohledu na portrét kamaráda. Ve chvíli, kdy jsme procházeli branou, měl podvelitel laskavost ukázat plátno celému nádvoří, jež se natáhlo na špičky; pak je odnesl k náčelníkovi a veliteli, který sestoupil dolů na ulici, aby mě pozdravil v kočáře. Podvelitel stále kráčel před koňmi — zastavili jsme před domem dalšího hodnostáře věznice, který přišel podívat. A poté, co mi velitel i podvelitel znovu ujistili, že mě uvidí s radostí, odjela jsem konečně vyzvednout tetu, se kterou jsme se prošly po promenádě. Do rohu plátna jsem napsala: Antonio Lopez (?) odsouzen k smrti 1881, října, pro vraždu, krádež a padělání peněz. Ubohý člověk — avšak pomlouvám ho pod pseudonymem. Jmenuje se možná Rodriguez nebo Perez místo Lopez. Namalovala jsem ho s jeho pleteninou — většina těchto milých občanů, [Zamazaná slova: totiž všichni ti, kteří nejsou zaměstnáni] v truhlářských, tesařských, obuvnických a podobných dílnách, plete punčochy jako pokojné hospodyňky. Odsouzenec k smrti se procházel po nádvoří s naprostou volností — ti, kteří tu jsou jen rok nebo dva za maličkosti. Někteří z těchto pánů dávají přednost vaření

rodiny před vězniční kuchyní — a jejich milé společnice jim přinášejí výtečné obědy, o nichž by Coco jistě nestál. [Zamazaná slova: Coco, přezdívaný vrah, nikdy nevíme proč, a který pokaždé, kdy se jeho kolegové chovali ke mně jako František I. k Tizianovi,]¹ se na ně vrhal bez štěkání, aby jistěji kousnul.