Čtvrtek 27. října 1881
Ó blaho — opustila jsem tu hroznou Sevillu! Říkám hroznou tím spíše, že jsem v Granadě od včerejšího večera — od rána běháme po městě — já jsem již viděla nevyhnutelnou katedrálu, Generalife a část cikánských jeskyní! Jsem nadšená. V Biarritzu a Seville jsem měla ruce svázány — vše se zdálo skončené, mrtvé. Během těch tří hodin strávených v Córdobě jsem měla dojem uměleckého města — to znamená, že bych tam pracovala s dokonalým zápalem. Co se týče Granady — jediným neštěstím je, že tu nemohu zůstat šest měsíců, rok. Člověk neví, kam dřív běžet — tolik je tu co dělat. Ulice, siluety, výhledy! Člověk se stává krajinářem — ale pak se vynořují ty podivné a zajímavé typy s oslnivými a tak harmonicky teplými barvami. Ale to nejzvláštnější, co jsem viděla, je granadská trestnice — věznice, kde pracují trestanci. Nevím, jak mě ten nápad napadl — a jistě toho nelituji, i když odtud člověk odchází se sevřenými spánky jako po býčích zápasech. Velitel věznice ihned vyhověl přání vznešených cizinek a ukázali nám všechno. Strážce šel vpředu a po bocích nás lemovalo šest kaprálů vybraných z nejodvážnějších zločinců, ozbrojených holemi a pověřených udržováním pořádku. Nedovedu popsat dojem, který způsobilo to stádo mužů řadících se a smekajících — s rychlostí připomínající strach — před galony a holemi strážců. Bijí je, jak mi řekl průvodce. Odzbrojení, zavření, nucení k práci jako děti — tito muži ve mně vzbuzují jen lítost — místo aby mě přinutili myslet na zločiny a přečiny, jež je zde shromáždily v