Čtvrtek 27. října 1881
Ó radosti — opustila jsem tu hroznou Sevillu! Říkám to tím spíše hroznou, že jsem v Granadě od včerejšího večera — od rána jsme na výletě — já jsem již viděla nevyhnutelnou katedrálu, Generalife a část cikánských jeskyní! Jsem nadšená. V Biarritzu a Seville jsem měla ruce svázány — vše se zdálo skončené, mrtvé. Během těch tří hodin strávených v Córdobě jsem měla dojem uměleckého města — to znamená, že bych tam pracovala s dokonalým zápalem. Co se týče Granady — jediným neštěstím je, že tu nemohu zůstat šest měsíců, rok. Člověk neví, kam dřív běžet — tolik je věcí k dělání. Ulice, siluety, výhledy! Člověk se stává krajinářem — ale pak se vynořují ty podivné a zajímavé typy s oslnivými a tak harmonicky teplými barvami. Ale nejpodivuhodnější, co jsem viděla, je granadská trestní věznice, kde pracují trestanci. Nevím, jak mě ta myšlenka napadla — a jistě toho nelituji, i když odtud odcházíte s tísní v hlavě jako po zápase s býky. Velitel věznice ihned vyhověl přání vznešených cizinek a bylo nám vše ukázáno. Strážce šel vpředu a po bocích nás lemovalo šest vrchních vybraných z nejodvážnějších trestanců, ozbrojených holemi a pověřených udržováním pořádku. Nedovedu popsat dojem, který způsobilo to stádo mužů, řadící se a smýkající klobouky — s rychlostí připomínající strach — před galony a holemi strážců. Prý je bijí, jak mi řekl průvodce. Odzbrojení, zavření, nucení k práci jako děti — tito muži ve mně vzbuzují jen lítost — místo aby mě přinutili myslet na zločiny a přečiny, jež je zde soustřeďují na