Úterý 25. října 1881

Nuže — zkusme ospravedit čas... mýlím se. Nuže — viděla jsem katedrálu, která je dle mého mínění jedna z nejkrásnějších na světě a jedna z největších. Alcázar¹ se svými půvabnými zahradami, lázně sultánek. A pak jsme se prošly ulicemi — nelžu, říkám-li, že jsme byly jediné ženy v kloboucích, a tak těm klobouků přičítám ohromení obyvatelstva. Kdybych byla aspoň elegantní — ale měla jsem šedou vlněnou sukni, přiléhavý černý kabátek a černý cestovní klobouk. Jenomže cizinci jsou tu považováni za cvičené opice — zastavují se, pískají, nebo říkají příjemnosti. Děti mě pískají, ale dospělí mi říkají, že jsem hezká a salada² — být salada je prý nesmírně chic. Sevilla je celá bílá, celá bílá — ulice jsou úzké, většinou neprojede kočár. A přesto není tak malebná, jak by si člověk přál. Ach! Toledo — teď vidím svou barbarskost — Toledo je zázrak. Sevilla se svými nízkými vápencem pobílenými domky má trochu maloměstský charakter. V chudých čtvrtích je to jiné... Ale ve všech zemích světa jsou špatné čtvrtě zajímavé. To, co tu je, je harmonie a bohatství tónů takové, že by člověk chtěl malovat vše. Jsem velmi rozčilena tím, že nemluvím španělsky — je to hrozná překážka zejména pro práci, pro studie... Ty napůl divoké ženy a děti mají oslnivou barvu stejně jako jejich hadry. Je to rozkošné navzdory drsnosti bílých domů. Ale stále prší — a pak jsem v rodině. Chápu, že by bylo

šťastné žít v rodině a že bych byla nešťastná sama. Nakupovat v rodině lze, jezdit do Bois v rodině, někdy do divadla, být nemocná v rodině, léčit se v rodině — zkrátka vše, co patří k intimnímu životu a nezbytným věcem. Ale cestovat v rodině!!! To je jako by si člověk liboval ve valčíku s tetou. Smrtelně nudné a dokonce poněkud směšné. Člověk se snaží ze všech sil, aby nepropadl otupělosti — a je si sám k politování. Včera jsem udělala studii žebráka, v životní velikosti, za čtyři nebo pět hodin. Je třeba čas od času zkusit velmi rychlé náčrty, aby si člověk rozcvičil ruku. Pak jsme šly za markýzem Pickmanem y Pickmanem, k němuž nás odkázal náš konzul v Biarritzu. Je to spořádaný výrobce porcelánu anglického původu, zbohatnuvší zde a povýšený na markýze. Senora Maria del Rosario Guttierezová y třicet šest věcí je kulatá a svěží maloměšťačka — zkrátka — do koše. Jedeme do Granady — ale myslím na Paříž s takovým potěšením... Chtěla bych tam být. Víte — snila jsem o Cassagnacovi a myslela jsem na něj nepřetržitě v Seville... Ostatně trochu všude — je to již jen zvyk — mé snění se dělí mezi něj a umělecké slávy, které mi přinese mé Ohromné Nadání. A včera! Zkusila jsem zpívat poprvé za rok možná — a ta hrstka snesitelných tónů mě rozradostila. Ach! kdybych mohla zpívat. Připadám si jako v exilu — dny jsou tak dlouhé pod tím šedým nebem — a málo spím kvůli komárům, takže jsem rozdrážděná a nemohu pracovat. Musím se vrátit do Paříže — co tu dělám na tom venkově. Je z toho k pláči. Kdybych měla co dělat, zapomněla bych na vše — ale být tu tři dny v hotelu, sama, smutná... Právě jsem dočetla dojemný příběh připomínající Pavla a Viržinii¹ — vznešený román, jehož pouhá vzpomínka vám přelije duší závan mládí a poezie. Otevřela jsem tento sešit dokonce kvůli tomu, abych o tom napsala... Ach! ano, mluvte mi o Andalusii — jednou jsem šla pěšky s tetou ulicemi a jednou s průvodcem vidět staré židovské uličky. Doufala jsem, že najdu hromadu zábavných starožitností — a místo toho jakési chodby bez stropů, pobílené vápnem! A tu a tam malé portálky nahlédnutím do malých úhledných, čistotných dvorků s krásnými rostlinami uprostřed. Ó Toledo, ó Córdoba! Představovala jsem si Sevillu a hromadu zábavných dobrodružství — ale

nudím se tak, že zůstávám zavřená v hotelu — s dobrodružstvími se rozlučte. A prší. A Pavel a Virginie... Pavel, který... víte... nepochybně — to je ten můj. Žádná láska, žádná poezie, ani mládí. Nic — je to pravda — nic v mém životě — a v Seville mi připadá, jako bych byla pohřbena jako v Rusku to léto. Všechny tyto cesty!... Proč? A malba. Pět měsíců, co jsem nebyla v ateliéru — z těchto pěti měsíců jsem s cestováním ztratila tři. Já, která tak potřebuji pracovat... Breslauvino čestné uznání¹ probudilo celý svět myšlenek — nebo spíše přiblížilo ke mně, učinilo možným... přeneslo do skutečného života ten sen o medailích na Salónu, jenž mi připadal tak vzdálený, že jsem o něm přemítala ve svých snivých fantaziích tak, jako jsem přemítala o získání čestné legie nebo o tom, stát se španělskou královnou... Když Villevieille přišel oznámit pravděpodobnost Breslauvina čestného uznání, zdálo se, jako by věřil, že mě to... Ostatně ostatní, připouštějí-li, že bych si mohla dovolit snít o odměně pro sebe, mi dali odvahu snít — nebo spíše říci si: jelikož ostatní myslí, že o tom mohu snít, musí to tedy být možné... Zkrátka — pět měsíců o tom sním stejně jako o Cassagnacovi... A ptám se, zda je možné, abych tím byla zaměstnána celý život — a abych pro něj byla jen ta dívka, kterou viděl dvacetkrát a zcela zapomněl? Neboť v době, kdy žiji s jeho myšlenkou — kdy všechny mé činy, všechny mé sny se k němu vztahují — kdy ho intimně vázám ke svému životu — on vůbec nepomyslí, že existuji, a jsem mu zcela cizí — to jest já jsem mu zcela cizí. A chtěla bych vlastnit „technické ovládnutí slov" Théophila Gautiera², abych analyzovala tento jev. Ten pán, s nímž jsem nikdy nebyla sama déle než deset minut v kuse, vstoupil tak hluboko do mého fiktivního života, že kdyby přišel v tu chvíli a oslovil mě Marie, připadalo by mi to přirozené. S nikým jsem nežila tak intimně jako s ním — od doby, kdy se nevídáme. Jeho manželství se ani jedinkrát neobjevilo jako překážka — přemýšlím o tom tak, jako jsem přemýšlela o své medaili — tedy v rovině nemožného, snu, jakéhosi nebe, kde se vše děje dle mé fantazie, kde se provdám za krále, kde se stávám vdovou a kde mě mladý poslanec z Gers³ miluje šíleně. Jeho žena také umírá — neboť ženatý muž... za nic na světě. Nuže — někdo... pohleďte — když mi Julian mluví o... tom pánu — připadá mi to směšné, jako bych mluvila o vzkříšení mrtvého; žiji tak uzavřeně, že ho vidím jednou za rok, ani

ne... Tedy zůstává v oblacích — a medaile nebo čestné uznání se stávají... Ráda bych měla to štěstí říci — stávají se hmatatelnými. Ostatně tu letošní rok nemám nic — bude to jeden z těch strašných úderů, z nichž je těžko získat představu. A moje smůla je taková... a pomyslete jen — dosud nemám sebemenší nápad, co udělám... Konečně — bylo by třeba se předem zvykat na tu katastrofu... Jen pomyslím na to a hned jsem jako v ohni — a také si myslím, že jsem se nechala okrást mistrem Lorenzem. (Zdá se, že blouzním — ale vše se pojí: studie od Lorenza může posloužit jako obraz.)