Úterý 25. října 1881

Nuže — zkusme si zodpovědět čas... zamotávám se. Nuže — viděla jsem katedrálu, která je dle mého mínění jedna z nejkrásnějších na světě a jedna z největších. Alcázar¹ se svými půvabnými zahradami, lázně sultánek. A pak jsme se prošly ulicemi — nelžu, říkám-li, že jsme byly jediné ženy v kloboucích, a tak našim kloboukům přičítám úžas obyvatelstva. Kdybych byla aspoň elegantní — ale měla jsem šedou vlněnou sukni, přiléhavý černý kabátek a černý cestovní klobouk. Jenomže cizinci jsou tu považováni za cvičené opice — lidé se zastavují, pokřikují na ně, nebo jim říkají příjemnosti. Děti na mě pokřikují, ale dospělí mi říkají, že jsem hezká a salada² — být salada je, jak známo, nesmírně chic. Sevilla je celá bílá, celá bílá — ulice jsou úzké, většinou neprojede kočár. A přesto není tak malebná, jak by si člověk přál. Ach! Toledo — teď vidím svou barbarskost — Toledo je zázrak. Sevilla se svými nízkými vápnem pobílenými domky má trochu maloměstský charakter. V chudých čtvrtích se sice něco najde... Ale ve všech zemích světa jsou špatné čtvrtě zajímavé. To, co tu je, je harmonie a bohatství tónů takové, že by člověk chtěl malovat vše. Jsem velmi rozčilena tím, že nemluvím španělsky — je to hrozná překážka zejména pro práci, pro studie... Ty napůl divoké ženy a děti mají oslnivou barvu stejně jako jejich hadry. Je to rozkošné navzdory syrovosti bílých domů. Ale stále prší — a pak jsem v rodině. Chápu, že je člověk

šťastný, když žije v rodině, a že bych byla nešťastná sama. Nakupovat v rodině lze, jezdit do Bois v rodině, někdy do divadla, být nemocná v rodině, léčit se v rodině — zkrátka vše, co patří k intimnímu životu a nezbytným věcem. Ale cestovat v rodině!!! To je jako by si člověk liboval ve valčíku s tetou. Smrtelně nudné a dokonce poněkud směšné. Člověk se snaží ze všech sil, aby nepropadl otupělosti — a je sám sobě k politování. Včera jsem udělala studii žebráka, v životní velikosti, za čtyři nebo pět hodin. Je třeba čas od času zkusit velmi rychlé náčrty, aby si člověk rozcvičil ruku. Pak jsme šly za markýzem Pickmanem y Pickmanem, k němuž nás odkázal náš konzul v Biarritzu. Jsou to řádní výrobci porcelánu anglického původu, kteří tu zbohatli a stali se markýzi. Señora Maria del Rosario Guttierezová y třicet šest věcí je kulatá a svěží maloměšťačka — zkrátka — do koše. Jedeme do Granady — ale myslím na Paříž s takovým potěšením... Chtěla bych tam být. Víte — zdálo se mi o Cassagnacovi a v Seville jsem na něj myslela nepřetržitě... Ostatně trochu všude — je to již jen zvyk — mé snění se dělí mezi něj a umělecké slávy, které mi přinese mé Ohromné Nadání. A včera! Zkusila jsem zpívat poprvé za rok možná — a těch pár snesitelných tónů mě přimělo skákat radostí. Ach! kdybych mohla zpívat. Připadám si jako v exilu — dny jsou tak dlouhé pod tím šedým nebem — a málo spím kvůli komárům, takže jsem rozdrážděná a nemohu pracovat. Musím se vrátit do Paříže — co tu dělám na tom venkově. Je z toho k pláči. Kdybych měla co dělat, zapomněla bych na vše — ale být tu tři dny v hotelu, sama, smutná... Právě jsem dočetla dojemný příběh připomínající Pavla a Virginii¹ — vznešený román, jehož pouhá vzpomínka vám prožene duší závany mládí a poezie. Právě proto, abych o tom napsala, jsem otevřela tento sešit... Ach! ano, mluvte mi o Andalusii — jednou jsem šla pěšky s tetou ulicemi a jednou s průvodcem vidět staré židovské uličky. Doufala jsem, že najdu hromadu zábavných starožitností — a místo toho jakési chodby bez stropů, pobílené vápnem! A tu a tam malá vrátka, jimiž bylo vidět do malých úhledných, čistotných dvorků s krásnými rostlinami uprostřed. Ó Toledo, ó Córdoba! Představovala jsem si Sevillu a hromadu zábavných dobrodružství — ale

nudím se tak, že zůstávám zavřená v hotelu — s dobrodružstvími se rozlučte. A prší. A Pavel a Virginie... Pavel, který... víte... nepochybně — to je ten můj. Žádná láska, žádná poezie, ani mládí. Nic — je to pravda — nic v mém životě — a v Seville mi připadá, jako bych byla pohřbena jako v Rusku to léto. Všechny tyto cesty!... Proč? A malba. Už pět měsíců jsem nebyla v ateliéru — z těch pěti měsíců jsem se všemi těmi cestami ztratila tři. Já, která tak potřebuji pracovat... Čestné uznání pro Breslau¹ probudilo celý svět myšlenek — nebo spíše přiblížilo ke mně, učinilo možným... přeneslo do skutečného života ten sen o medailích na Salónu, jenž mi připadal tak vzdálený, že jsem o něm přemítala ve svých pohádkách na usnutí tak, jako jsem přemítala o získání Čestné legie nebo o tom, stát se španělskou královnou... Když Villevieille přišla oznámit, že Breslau pravděpodobně dostane čestné uznání, tvářila se, jako by věřila, že mě to... Zkrátka ostatní tím, že připustili, že bych se mohla opovážit snít o odměně pro sebe, mi dali odvahu o tom snít — nebo spíše říci si: jelikož ostatní myslí, že o tom mohu snít, musí to tedy být možné... Zkrátka — pět měsíců o tom sním stejně jako o Cassagnacovi... A ptám se, zda je možné, abych se jím zabývala celý život — a abych pro něj byla jen ta holčička, kterou viděl dvacetkrát a dokonale zapomněl? Neboť zatímco žiji s myšlenkou na něj — zatímco všechny mé činy, všechny mé sny se k němu vztahují — zatímco ho důvěrně vážu ke svému životu — on ani nepomyslí, že existuji, a je mi zcela cizí — to jest já jsem mu zcela cizí. A chtěla bych mít „technicitu slov" Théophila Gautiera², abych analyzovala tento jev. Ten pán, s nímž jsem nikdy nebyla sama déle než deset minut v kuse, vstoupil tak hluboko do mého fiktivního života, že kdyby přišel v tu chvíli a oslovil mě Marie, připadalo by mi to přirozené. S nikým jsem nežila tak důvěrně jako s ním — od té doby, co se už nevídáme. Jeho manželství se ani jedinkrát neobjevilo jako překážka — neboť o tom přemýšlím tak, jako jsem přemýšlela o své medaili — tedy v rovině nemožného, snu, jakéhosi nebe, kde se vše děje dle mé fantazie, kde se provdám za krále, kde se stávám vdovou a kde mě mladý poslanec z Gers³ miluje šíleně. Jeho žena také umírá — neboť ženatý muž... za nic na světě. Nuže — někdo... hleďte — když se mnou Julian mluví o... tom pánovi — připadá mi to docela zvláštní, jako bych mluvila o vzkříšení mrtvého; žiji tak uzavřeně, že ho vidím jednou za rok, ani

ne... Tedy zůstává v oblacích — a medaile nebo čestné uznání se stávají... Ráda bych měla to štěstí říci — stávají se hmatatelnými. Ostatně letos tu nemám nic — bude to jedna z těch strašných ran, o nichž si člověk těžko udělá představu. A moje smůla je taková... a pomyslete jen — dosud nemám sebemenší nápad, co udělám... Zkrátka — měla bych si na tu pohromu předem zvykat... Jen na to pomyslím a hned jsem jako v ohni — a také si myslím, že jsem se nechala okrást mistrem Lorenzem. (Vypadá to, že blouzním — ale všechno souvisí: studie od Lorenza může posloužit jako obraz.)