Čtvrtek 20. října 1881

Včera jsem dokončila náčrt obchodu a po zakoupení starých látek za tři sta franků a srdečném rozloučení se al señor Don Lorenzo¹ jsme odjely. Pollack odjížděl dvacet minut před námi a zabalil mé plátny. [Zamazané slovo: Koupila jsem] u dvou dalších kolegů Lorenzových dvě šerpy, dvě sukně a velkou záclonu ze staré lososově červené hedvábné tkaniny, celou vyšívanou — celkem dvě stě franků. Sada za tři sta franků obsahuje čtyři velká plátna vyšívaná hedvábím ze Salamanky, šerpu a sukni totéž, kus červeného sametu vyšívaného hedvábím a zlatem, připomínajícím církevní roucha. Velký kus hedvábí s velkými květy a

velmi bledými lístky úctyhodného stáří. Jakýsi oltářní koberec z růžového hedvábí, střed v bílém pruhu s výšivkami a aplikacemi. Velmi obnošené. Ale dnes ráno jsem strávila dvě hodiny v Córdobě — akorát čas letmo se podívat na město, které je rozkošné... svým způsobem — ostatně zbožňuji taková města, jsou tu římské pozůstatky, které mě okouzlují. A mešita je skutečný zázrak — víte, ten arabský tón Paříže vás varuje a znechucuje skutečností, která je nádherná. Toledo — konečně... Córdoba mi připadá daleko velkolepější a mešita je zázrak, není jiného slova. Ale jakým hněvem člověka zachvátí pohled na křesťanské houby, jež tam vyrůstaly! Ty kaple a to Coro jsou tolik zločinů urážky umění¹ (ještěrů, pro čtenáře Le Pays²). Není lze bez rozhořčení vidět toto mistrovské dílo zohyzděné hloupými lidmi. Tato křesťanská profanace je barbarství. Kdybyste si mohli představit tisíce těch sloupků rozkošné lehkosti, přeměňujících mešitu jako v les se stropy — pochopili byste, jak hrozné bylo tam a onde ucpat ty jedinečné aleje kaplemi s železnými portály korunovanými světicemi z malované plechoviny. A ty gotické hanebnosti! Toto umění v hanebnosti — viz jeho barbarský otisk, chabý, nevědomý charakter. Ty věčné pilíře, ty portály prořezávané rozmarnými a hrubými kresbami. Ty strašné světice, vodnaté hlavy s rukama vylézajícíma Bůh ví odkud z pláště s rovnými záhyby, bez umění... ploché a zmrzačené tělo — [Zamazaná slova: neříkám] to o Córdobě konkrétně, ale obecně. Záhy spatřím všechny nejslavnější katedrály a nemůžu si pomoci, nejsem s to obdivovat gotiku, jíž jsem opovrhovala od útlého dětství — to je dojemný detail. A přidají-li se k tomu rozkošné náboženské malby z konce 14. a 15. stol. — je to teprve dokonalé! A pomyslete, že jsou bytosti, které omdlévají — to jest předstírají, že omdlévají — před těmito primitivními a naivními světicemi s příšernými, špatně nakreslenými, nevzhlednými tvářemi. Doceňte jejich záměr, náboženský charakter (ten je ovšem výtečně hrozný!) — ale neříkejte, že je to krásné. Ráda by člověk v Córdobě zůstal měsíc. Ale k tomu by nebylo možné cestovat se svou tetou, která za deset minut stihne vás přivést k šílenství desetkrát — nejdřív tím, že sama zuří: tu prý není nic k vidění a průvodce nás speciálně vodí, aby vydělal peníze a přiměl nás zmeškat vlak. Pak prý je třeba kočár, jet do mešity. V Córdobě! V osm

hodin ráno! [Zamazaná slova: Jen si pomyslete — nachladnout] — a pak já, umírám, nemohu chodit. Zkrátka — výraz zuřivosti. Milá společnost! Rozkošný průvod pro uměleckou cestu Španělskem! Já se modlím k Bohu celou dobu, aby to na mě nemělo žádný vliv — neboť je zoufalé vidět, jak se vám vše takto kazí. Přesto — nemám štěstí, je z toho k pláči. Dbám o sebe a mám ráda pohodlí a jsem velmi mlsná — ale když mě tím člověk otravuje celý život, raději bych byla opuštěna na ulici! A pak věci, které sám hodláš udělat — když vám je někdo naznačí — [Zamazaná slova: přísahala jsem] vždy udělat opak, v naději být méně otravována — ale místo aby to říkali nebo naznačili přes třetí osobu, nebo prostřednictvím slov, uhodli byste, s jakou jemností! Takže když vás někdo dvacet set obtěžuje tím, co jste sama chtěla udělat z vlastního popudu — ten vlastní popud je pryč a člověk... Ach! Pane Bože, jak mě tihle lidé obtěžují!! Alespoň dokud byl tu mladý Pollack, unikala jsem do jisté míry jejich hlouposti... Ostatně moje ubohá teta je nadšena, když je někdo přítomen — ráda by zaplatila Pollackovu cestu, kdyby to šlo — neboť ví dobře, že mě přivádí k šílenství, ubohá žena — jenomže je to nevědomé, a tak se to pořád opakuje.