Středa 19. října 1881

Nic se nedá dělat — kašlu tolik, že to tam uvnitř musí všechno ničit. A k tomu hubnu — nebo spíše... ano, hubnu; tělo, aniž by se stávalo ošklivým, povoluje — ba ani to ne, ale když se třeba podíváte na paže: když natáhnu ruku, nabývá zasaženého výrazu místo někdejší drzosti. Je to dokonce hezké a ještě si nestěžuji. Nyní je to ta zajímavá fáze — člověk se stává štíhlým bez vychrtlosti a nevím co cosi ochabujícího, co dobře vypadá... Ale budu-li takto pokračovat, za rok skončím jako kostra.