neurčitý neklid, lehkou bezednou slabost... ale nejsem již jako dřív, necítím se jako ostatní; zahaluje mě jakýsi ochromující opar — mluvím samozřejmě obrazně. Zdá se, jako bych měla v hrudi cosi cizího — ale k čemu tyto nesmysly, [Zamazaná slova: uvidí se]. Místo abych psala hezké věci o Španělsku, já... To je žalostné. Ostatně jsem dosud viděla jen Madrid, což je jen hlavní město bez zvláštního rázu atd. atd. Dnes večer jdeme do opery — jenže lóže na jevišti, k tomu přičtěte „Villéma Tella" a špatné zpěváky. O publiku nic neříkám, neboť jsem nic neviděla. Doprovázel nás mladý Pollack a přišel za námi i starý Pollack — zná ředitele i všechny umělce, mluvil s nimi, a když se k nám přiblížil Pandolini, řekla jsem mu, že jsem ho slyšela v Paříži, kde nádherně zpíval v Théâtre-Italien. Je pravda, že zpíval výborně — a pak je to bytost skvostná, jako z Tiziana: nonchalantní jako z portrétu Františka I. a tvář jako moderní Don Carlos. Opravdu si myslím, že ten malý umělec je do mne zamilovaný — říkám vám to tak, mimochodem... Snad se mýlím, ale myslím, že ne... V každém případě přes sebe skáče, jen aby nám byl příjemný.