Pondělí 10. října 1881

Když jsem pracovala v muzeu, přicházejí dva staří oškliví muži a ptají se, zdali nejsem slečna B. [sic] Zajisté. Načež se představují jménem Karaouleffových. Pan Soldatěnkoff a jeho doktor. Soldatěnkoff je obchodník milionář, který hodně cestuje a zbožňuje umění a umělce. Pak nám Pollack říká, že Madrazzo, syn ředitele muzea a sám malíř, mou kopii velmi obdivoval a požádal, aby se se mnou směl seznámit. Starý Soldatěnkoff se mě zeptal, zdali prodávám — a já měla tu hloupost říct, že ne; ale doufám, že ho znovu uvidím a možná mi v Paříži něco koupí. V Rusku lidé vůbec nežertují a pak — ženy umělkyně jsou nadmíru vzácné... Jenomže když mě berou vážně, myslím si buď, že je dotyčný hlupák, nebo že si ze mě tropí šašky. Jdeme se dívat na návrat z dostihů: král, královna, infantky, všichni hodnostáři — je to velmi zábavné a já vůbec nemyslím na politiku, když mi to všechno připadá tak příjemné na pohled. Ostatně... je to půvabná země a zdá se mi, jako by tomu bylo tisíc let, co jsem opustila město kokot, město veškeré elegance, verticem mundi¹ atd. atd. Zde se na sebe dívají, milují se, jsou ještě více... to jest ještě méně civilizovaní než v Itálii, a proto mi to připadá tak půvabné. Ráda bych tu strávila zimu — dala bych stokrát přednost Itálii, ale... Dnes večer u Pollackových — dívka má opravdový talent, obdivuhodný hlas a vše, co je třeba, aby z ní byla umělkyně. To jsem ale hloupá, že jsem přišla o svůj nesrovnatelný, božský hlas. Cit pro zpěv, vášeň, slzy, vše, co má člověk v životě [Zamazané slovo: obyčejném] a vše, co dělá pravého zpěváka — k čemu to nyní, kdy už nemám nástroj — držet to všechno v sobě... a kde, a proč? Copak se neuzdravím?!!... Co se týče malby — právě se hodně učím,

vidím to, co jsem neviděla — oči se mi otevírají — zdvíhám se na špičky a takřka se neodvažuji dýchat ze strachu, [Zamazané slovo: aby okouzlení] nepominulo; neboť je to skutečné okouzlení — člověk konečně doufá, že se dotkne svých snů, myslí si, že chápe, co je třeba dělat, veškeré schopnosti napjaté k tomu strašnému cíli: dobrý kus malby — ne truhlářská malba à la Bonnat nebo jako u kohokoli jiného, ale maso, tóny, jež zpívají... a kdo to dovede a je přitom umělcem, může dělat věci obdivuhodné. Neboť vše, vše spočívá v provedení! Co je Velázquezova Vulkánova kovárna nebo jeho Přadleny¹ — vezměte z těch obrazů tu úžasnou malbu a zbude jakýsi Tony a bůhvíkdo další. Vím, že tím pobouřím mnoho lidí — především hlupáky, kteří se tváří, že zbožňují cit... Ale hleďte, cit — to je přece ta pasta, ta poezie provedení, to okouzlení štětce! Člověk si nedovede představit, jak je to pravdivé! Milujete primitivy, hubené naivní tvary a hladkou malbu? Je to [Zamazané slovo: zvláštní] a zajímavé, ale nelze to milovat. Milujete Rafaelovy vznešené panny z lepenky? Budu za hrubou, ale říkám vám, že se mě to nedotýká... Je v tom cit a ušlechtilost, které chovám v úctě, ale nemohu je milovat. Rafaelova Athénská škola² — to je teprve obdivuhodné a nesrovnatelné, jako jiné jeho kompozice, a zejména v rytině nebo fotografii. A tam je cit, myšlenka, skutečný závan génia. Podotýkám, že jsem stejně nepřítelem Rubensova sprostého masa a Tizianova [Zamazané slovo: nádher]ného ale tupého masa... Je třeba ducha i tělo. Je třeba jako Velázquez malovat jako básník a myslet jako duchaplný člověk. Je zřejmé, že vezmete-li jakoukoli figuru a uspořádáte ji jako hokynář a pak na ni nalepíte božskou malbu, bude to smutné... [Zamazaná slova: ale nevěřím], že by bylo možné dospět k provedení, které by nahradilo vše [Zamazané slovo: bez] toho... celku. Výraz, cit — kdo tomu nerozumí, nemůže malovat tak, jak říkám. Ale vyjadřuji se špatně, jsem nevědomá, tápám.