Pondělí 10. října 1881

Jak jsem pracovala v muzeu, přicházejí dva staří oškliví muži a ptají se, zdali nejsem slečna B. [sic] Zajisté. Načež se představují za Karaouleffovy. Pan Soldatěnkoff a jeho doktor. Soldatěnkoff je milionářský obchodník, který hodně cestuje a zbožňuje umění a umělce. Pak nám Pollack říká, že Madrazzo, syn ředitele muzea a sám malíř, mou kopii velmi obdivoval a přeje si se mnou seznámit. Starý Soldatěnkoff se mě zeptal, zdali prodávám — a já měla tu hloupost říct, že ne; ale doufám, že ho znovu uvidím a možná mi v Paříži něco koupí. V Rusku se lidé vůbec nevysmívají a pak — ženy umělkyně jsou nadmíru vzácné... Jenomže když mě berou vážně, myslím si buď, že dotyčný je blbec, nebo že se mi posmívá. Jdeme na návrat z dostihů: král, královna, infantky, všichni hodnostáři — je to velmi zábavné a já vůbec nemyslím na politiku, vše mi připadá příjemné k pohledu. Ostatně... je to půvabná země a zdá se mi, jako by tomu bylo tisíc let, co jsem opustila město kokotek, město veškeré elegance, verticem mundi¹ atd. atd. Zde se na sebe dívají, milují se, jsou ještě více... to jest ještě méně civilizovaní než v Itálii, a proto to nalézám tak půvabné. Ráda bych tu strávila zimu — upřednostnila bych Itálii stokrát, ale... Dnes večer u Pollackových — dívka má opravdový talent, obdivuhodný hlas a vše, co je třeba k umělkyni. Jsem dostatečně imbecilní, že jsem přišla o svůj nesrovnatelný, božský hlas. Cit pro zpěv, vášeň, slzy, vše, co má člověk v životě [Zamazané slovo: obyčejném] a vše, co dělá pravého zpěváka — k čemu to nyní, kdy už nemám nástroj — uzavírat vše to v sobě... a kde, a proč? Snad se přece uzdravím?!... Co se týče malby — právě se hodně učím,

vidím to, co jsem neviděla — oči se mi otevírají — zdvíhám se na špičky a takřka se neodvažuji dýchat ze strachu, [Zamazané slovo: aby okouzlení] nepominulo; neboť je to skutečné okouzlení — konečně doufáme dosáhnout svých snů, myslíme si, že chápeme, co je třeba dělat, veškeré schopnosti napjaté k tomu strašnému cíli: dobrý kus malby — ne malba tesaře à la Bonnat nebo kdokoliv jiný, ale maso, tóny, jež zpívají... a kdo to dovede a je přitom umělcem, může dělat věci obdivuhodné. Neboť vše, vše spočívá v provedení! Co je Velázquezova Vulkánova kovárna nebo jeho Přadleny¹ — vezměte z těch obrazů tu úžasnou malbu a bude z toho jakýsi Tony a jiní kdokoliv. Vím, že to rozčiluje mnoho lidí — nejprve blbce, kteří předstírají zbožňovat cit... Ale to je cit — ta pasta, ta poezie provedení, to okouzlení štětce! Člověk si nedovede představit, jak je to pravdivé! Milujete primitivy, hubené naivní tvary a hladkou malbu? Je to [Zamazané slovo: zvláštní] a zajímavé, ale nelze to milovat. Milujete Rafaelovy vznešené panny z lepenky? Budu za hrubou, ale říkám vám, že mě to nedotýká... Je v tom cit a ušlechtilost, které chovám v úctě, ale nemohu milovat. Rafaelova Athénská škola² — to je teprve obdivuhodné a nesrovnatelné, jako jiné jeho kompozice, a zejména v rytině nebo fotografii. A tam je cit, myšlenka, skutečný závan génia. Podotýkám, že jsem stejně nepřítelem Rubensova oplzlého masa a Ticianova [Zamazané slovo: nádher]ného ale tupého masa... Třeba ducha i tělo. Třeba jako Velázquez provádět jako básník a myslet jako člověk ducha. Je zřejmé, že vezmete-li jakoukoli figuru a uspořádáte ji jako hokynář a pak na ni nalepíte božskou malbu, bude to smutné... [Zamazaná slova: ale nevěřím], že by bylo možné dospět k provedení, které by nahradilo vše [Zamazané slovo: bez] toho... celku. Výraz, cit — kdo tomuto nerozumí, nemůže provádět jak pravím. Ale vyjadřuji se špatně, jsem nevědomá, tápám.