Neděle 9. října 1881

Tedy — nic nového. Pollack a Escobar přicházeli každý den; předevčírem jsme šly do malého divadla, kde lóže pronajímají na hodinu, hrají se malé kuplety improvizované dost zábavným hercem — nerozuměla jsem nic, ale byla jsem myslím hezká a nenudila jsem se. Pollack pracuje v muzeu jako já, avšak v jiném sále — navštěvujeme se navzájem. Onehdy jsme šly k jeho matce prohlédnout jeho studie, a dnes k nám přišli jeho otec a sestra — právě v době, kdy odjížděla máma — jejich přítomnost nám ušetřila mnoho slz. Byla jsem od rána velmi smutná, a přece bylo nutné, aby odjela — záležitost se konečně blíží ke konci a nebýt přitom by znamenalo ztratit vše. Odjela tedy. Pollack se stal jakýmsi Bojidarem — udělaly jsme s ním a jeho sestrou a otcem vycházku do Buena Retira, čímž jsme promeškaly Escobara, který nás tam čekal na procházku. Večer trávím hovorem o umění s Pollakem a nyní, kdy jsem sama, napadají mě černé myšlenky — co kdyby máma zemřela bez toho, aby nás znovu uviděla, nevím proč... Karty říkají, že bude jedna smrt — a tu jsem šílená starostí; chtěla bych jí napsat dopis, říct jí, že ji zbožňuji, že jsem zoufalá z každého sebemenšího zármutku, který jsem jí způsobila — zkrátka dopis, za který bych se pak styděla... Ale karty říkají, že záležitost dobře dopadne — ale že ona zemře... To by byl důvod nastoupit zítra do vlaku. Ach! kdyby se ta hrozná věc stala, byla by to trest

za mé hloupé dceriny vzpoury... Strávila bych život pláčem nad tím, že nemohu vykoupit svou krutost. Ach! zešílela bych... Jen si pomyslete — cítit se vinnou a nikdy, nikdy už nemoci vykoupit svá bláznovství. A ona by zemřela v přesvědčení, že ji nemiluji, že mi to je lhostejné, že se těším, že jsem snad dokonce ráda. Očekávám všechna neštěstí — ale nedovedu si představit, co by mi toto udělalo... Raději cokoli na světě než to — oslepnout, být ochrnuta... Hodna lítosti bych byla, ale ztratit mámu za těchto okolností — zdá se mi, že bych ji byla zabila.