Čtvrtek 6. října 1881

Včera přišel pan Escobar, dávaje se zcela k naší dispozici atd. atd. atd. Velmi ošklivý — hm! — velmi ošklivý. Večer nás odvezl do divadla — kočár, lóže, vše prvotřídní. V mantile jsem velmi hezká. To jméno Escobar mi vrtalo hlavou před rokem nebo dvěma, nevím ani proč — nevěděla jsem, kdo ani co to je, a pořád jsem si opakovala: Escobar, uvidím Escobara — slavný muž; nevím proč. Je to zvláštní: dnes ráno za mnou do muzea přijde mladý Pollack — hovoříme o včerejším divadle a tytéž věty už jednou padly, nevím kdy — ale přesně tak: on řekl to a to, já si pomyslela to a ono, odpověděla jsem těmi a těmi slovy a on znovu promluvil... Zkrátka je to zcela zvláštní — buď to vše přesně takhle bylo až do nejmenšího záchvěvu myšlenek, nebo jsem to přesně takhle snila. Už se mi to stalo: prožít tutéž věc dvakrát... Kdyby to aspoň bylo kvůli něčemu nápadnému — ale ne, bezvýznamné útržky, splněné sny nebo vzpomínky z jiného života... Kopírovala jsem Velázquezovu ruku, velmi skromně, v černém a v mantile jako všechny ženy tady — ale hodně lidí se na mě chodilo dívat, zvlášť jeden; zdá se, že v Madridu jsou ještě horší než v Itálii: procházky pod okny, kytara, sledují vás všude a mluví na vás — a to trvá! Lístečky si vyměňují v kostelích a dívky tak mají pět nebo šest nápadníků; jsou neobyčejně galantní k ženám, aniž by v tom bylo cokoli urážlivého, protože polosvět¹ jako ve Francii tu neexistuje — těmi ženami se velice pohrdá, ale na ulici vám docela slušně řeknou, že jste hezká, že vás zbožňují, požádají, smí-li vás doprovodit, přičemž vědí, že jste dáma zcela počestná. A vidíte muže, kteří vám hodí svůj plášť pod nohy, abyste přešla — pokud jde o mě, připadá mi to rozkošné: vyjdu-li nesmírně jednoduše, ale s chic, dívají se na mě, zastavují se a já znovu ožívám — je to nový život, romaneskní, zabarvený středověkým rytířstvím... Sprostota z nevzdělanosti? Ne — je to velmi půvabné. „Le Figaro" píše o mém chic v Biarritzu — je to společenská kronika

zaslaná mnou Saint-Amandovi — zde přikládám jeho dopis — a sdělená paní de Peyronney. A zde je ostatně dopis ze Saint Agathe a „Zápisník světáka", jehož celé pasáže pocházejí od vaší pokorné služebnice. Myslím, že rozpoznáte, které okrasy jsou od vikomtesy. Pollack přišel s námi na procházku, pozvaly jsme ho k večeři a až do deseti jsme hovořili o umění a muzicírovali. Je mu dvaadvacet let a není příliš silný — onehdy nám ukázal studie — ne příliš silné, ne, není příliš silný — ale něco tam je; myslím, že příliš přemýšlí a mluví o malbě a maluje příliš málo. Vidím dobře, že ho ohromuju — promiňte slovo — on si to maluje, mě to baví a jsem ohromující bez extravagancí, ne jako dřív — bohužel...