Čtvrtek 6. října 1881

Včera přišel pan Escobar, dávaje se zcela k naší dispozici atd. atd. atd. Velmi ošklivý — hm! — velmi ošklivý. Večer nás odvezl do divadla — kočár, lóže, vše prvotřídní. V mantile jsem velmi hezká. To jméno Escobar mi vrtalo hlavou před rokem nebo dvěma, nevím ani proč — nevěděla jsem, kdo ani co to je, a pořád jsem si opakovala: Escobar, uvidím Escobara — slavný muž; nevím proč. Je podivuhodné, jak dnes ráno přijde mladý Pollack za mnou do muzea — hovoříme o včerejším divadle a tytéž věty tu už byly, nevím kdy — ale přesně tak: on řekl tu a tu věc, já si pomyslela to a ono, odpověděla jsem taková slova a on znovu promluvil... Zkrátka je to zcela zvláštní — buď to vše přesně takhle bylo až do nejmenšího záchvěvu myšlenek, nebo jsem to přesně takhle snila. Stalo se mi to již: prožít tutéž věc dvakrát... I kdyby to bylo aspoň pro něco nápadného — ale ne, úlomky banálností, splněné sny nebo vzpomínky z jiného života... Kopírovala jsem Velázquezovu ruku, velmi skromně, v černém a v mantile jako všechny ženy tady — ale přišlo se na mě hodně dívat, zvlášť jeden; zdá se, že v Madridu jsou na tom hůře než v Itálii: procházky pod okny, kytara, sledují vás všude a mluví na vás — a to trvá! Lísteček vyměněný v kostele a dívky mají takto pět nebo šest nápadníků; jsou neobyčejně galantní k ženám, aniž by v tom bylo cokoli urážlivého, protože polosvět¹ jako ve Francii tu neexistuje — ony jsou pohrdány, ale na ulici vám docela slušně řeknou, že jste hezká, že vás zbožňují, požádají, smí-li vás doprovodit, přičemž vědí, že jste dame zcela čestných úmyslů. A vidíte muže, kteří vám hodí svůj plášť pod nohy, abyste přešla — za mou část, nalézám to rozkošné: vyjdu-li nesmírně jednoduše, ale s chic, dívají se na mě, zastavují se a já znovu ožívám — je to nová existence, romantická, lahodící rytířstvím středověku... Sprostota z nevzdělanosti? Ne — je to velmi půvabné. „Le Figaro" píše o mém chic v Biarritzu — je to společenská kronika

zaslaná mnou Saint-Amandovi — zde přikládám jeho dopis — a sdělená paní de Peyronney. A zde je ostatně dopis ze Saint Agathe a „Zápisník světáka", jehož celé pasáže pocházejí od vaší pokorné služebnice. Myslím, že rozezná, kde jsou okrasy vikomtesy. Pollack přišel s námi na procházku, pozvaly jsme ho k večeři a až do deseti jsme hovořily o umění a dělaly hudbu. Je mu dvaadvacet let a není příliš silný — onehdy nám ukázal studie — ne příliš silné, ne, není příliš silný — ale něco tam je; myslím, že příliš přemýšlí a mluví o malbě a maluje příliš málo. Vidím dobře, že ho ohromuju — promiňte slovo — on si to maluje, mě to baví a jsem ohromující bez extravagancí, ne jako dřív — bohužel...