Úterý 4. října 1881

Mladý Pollack nás doprovázel celý včerejší den, sloužil nám jako průvodce a byl nám velmi ochotně nápomocný. Navštěvujeme Školu výtvarných umění¹, kde visí pozoruhodné Goyovy obrazy — ostatně je tu vůbec tolik krásné malby. Vévodkyně z Alby namalovaná zcela nahá — nesmím dál odkládat, aby mne namalovali idem²... Ach, jak tomu dobře rozumím... Ostatně je zvláštní, že tak špatně malujíc zbožňuji barvu... Nic smutnějšího než krásná pasta na neúplných formách — aniž by se pouštěla ze zřetele kresba? Nic smutnějšího. Ostatně to je Velázquez — ale počkejte, dokončeme včerejšek. Tedy včera — po procházce v Buen Retiru jdeme do kavárny poslouchat zpěv a dívat se na tanec jakýchsi cikánek. Je to zcela zvláštní: kytara, na kterou drnká jeden muž, a tucet žen tleskajících do taktu, načež jedna z nich najednou začne vyrážet tóny — chromatické zpěvy bez ladu a skladu, nelze to vylíčit. Je to naprosto arabské, a ostatně po hodině toho má člověk až dost. Tanec by byl velmi... zábavný pro muže, kdyby bylo méně kostýmu — tyto ženy jsou v negližé s šátkem

na ramenou a květy ve vlasech — a tyto mušelínové nebo i plátěné šaty brání vidět tak charakteristické pohyby boků. Starý Pollack tam za námi přišel. Soria měl přijít, ale jakožto Žid se postil — včera byl Jom kipur¹ a z toho se roznemohl. Je věřící Žid a skoro se tím chlubí. Byla jsem v mantile jako Španělka a mé plavé půvaby přilákaly několik pohledů... Tahle zvířata mají oči!!! a to všichni, muži i ženy. Španělky jsou všechny zábavné na malování, i když ne hezké. Ty pleti, ty oči. Ach! španělskou malbu pochopíte, teprve když ji vidíte — je to... nádherné! V plné pastě je to šťavnaté, je to široké, a ta barva!... Dnes ráno v devět hodin stojím v muzeu před Velázquezem, vedle nějž je vše suché a bledé — kromě Ribery, který se mu přesto nevyrovná. V portrétu neznámého sochaře je ruka, jež je klíčem k celé technice Caroluse-Durana, který — jak je obecně známo — chce Velázqueze zopakovat. Ach, Bože — sotva dělá hezké portréty, kdežto podívejte se na Velázquezův akt! Potkávám Soriu a Pollacka a pokračujeme spolu. Vědí, že v muzeu musím být sama — umělcův rozmar, proto to není nijak pohoršlivé — ostatně je to jen v muzeu, a pak jsme přece venkovani², není-liž pravda... Jenže ne natolik, abych neměla odpor ke společnosti toho nádherného Hebrejce s italskými způsoby. Doprovázejí mě zpátky — Soria hovoří o našem posledním večeru v Nizze, v roce 1876, to znamená o jistých jednoduchých bílých vlněných šatech jako z antiky, odhalujících jen nasazení krku, vlasy vyčesané velmi vysoko a nedbale, odhalující šíji... a paže s takovými zápěstími!... Líčí mi tak přesně všechny podrobnosti té toalety, že na ní skutečně muselo něco být. Škoda, že je s přáteli — jinak by bylo veseleji! Jenže trpím tím, že špatně slyším! Předstírám podivínství, roztržitost — a to je, ach! jak je to hrozné. A oči — měla jsem mušky před očima hodinu. Kdybych oslepla... není jisté, zda bych se zabila... Koupily jsme španělskou kytaru a španělskou mandolínu... Člověk si nedokáže představit Španělsko... a říkají, že Madrid má méně rázu než to, co teprve uvidím — Toledo, Granadu, Sevillu... Ostatně jsem nadšená, že jsem tu, hořím touhou procvičit si ruku nějakou studií v muzeu, pak namalovat obraz a zůstat zde dva měsíce, bude-li třeba.

Ach! kdybych nebyla hluchá, přizpůsobila bych se všemu a byla bych šťastná! Miranda nás odkázal na pana Alfreda Escobara, syna markýze de... z novin la Espora¹ — tento pán k nám již přišel dvakrát.