Sobota 1. října 1881

[Zamazaná slova: On croit] mít sen, vycházejíc z oné krvavé ohavnosti. Zápasy s býky. Ohavné vraždění herků a krav, při němž muži nevypadají, že by riskovali jakékoli nebezpečí, a hrají přitom hanebnou roli. Ostatně jediné, co mě zajímalo, bylo vidět muže válet se po zemi; jeden z nich byl přišlápnut býkem — byl to hotový zázrak, že vyvázl — a tak sklidil ovace. Hází se doutníky a klobouky, jež se velmi obratně vracejí — klobouky, ne doutníky. Kapesníky se třepetají a ozývá se divoký řev... Ovace ostatně patřila jinému, ne tomu, kdo padl — na tom nezáleží. Obecenstvo je zná a má své oblíbence — pro mě jsou to loutky rozmanitých barev. Je to krutá hra — ale je zábavná? Tak co? Inu ne, není to ani vzrušující, ani zajímavé — je to hrůzné a hanebné. [Zamazaná slova: Cette bete] takzvaně rozlícený býk, jehož dráždí pestrobarevnými pláštíky a jemuž zasazují jakési meče do těla — krev teče; čím víc se zvíře třepe, čím víc skáče, tím víc se zraňuje. Staví před něj ubohé koně se [Zamazaná slova: avec les] zavázanýma očima, [Zamazaná slova: qu'il eventre, les intes]tins sortent] — střeva vypadají, krev teče, kůň přesto vstane a až do samého konce poslouchá jezdce, který s ním často padá, ale skoro nikdy si nic neudělá. Černá krev na písku a šarlatová krev na hřbetech býků — zvláště u jednoho černého, když jsme přijely — vypadalo to jako šarlatové stužky; zpočátku jsem si myslela, že je ozdoben stuhami, neboť ty piky zapíchnuté v jeho kůži

tryskaly. A když koně umřou, boj pokračuje s muži — to jest tucet španělských hlupáků dráždí a zasypává bodnutími [Zamazaná slova: le taureau] [Zamazaná slova: bondit et le poursuit] — ale vždy narazí jen na plášť. A když se, raněný, zkrvavený, řvoucí bolestí, zastaví a odvrací hlavu od útoků — staví před něj znovu ten červený plášť a kopou ho... Tehdy obecenstvo bouří — ubohé zvíře klesne na kolena a lehne si zemřít v nevinné pozici krávy odpočívající na louce. Zabijí je ranou do šíje. [Zamazaná slova: illisble, a la fin] Hraje hudba a tři koně se stuhami zapřažení do jakéhosi háku, k němuž se přiváže mrtvola, přijíždějí ve cvalu odnést mrtvé koně a býka. A pak to začíná znovu — tři jezdci, zase vykuchaní koně a pak směšné a krvavé dráždění toreadorů. [Zamazaná slova: Et quand on] zabijí kolem patnácti koní a pět nebo šest býků, elegantní obecenstvo jde na procházku do Buen Retira,¹ jedné z nejkrásnějších promenád světa, které dávám přednost před Boulogneským lesíkem, nemluvě o Londýně a Vídni, a jež je krásnější než římské vily — ne, ne, Řím má takové kouzlo, že mu nelze nic přirovnat. Král, Královna, Infantky,² přihlížely zápasu — přes čtrnáct tisíc diváků. A tak je to každou neděli. A je třeba vidět výraz všech těch zlověstných hlupáků, abyste uvěřili, že se někdo může nadchnout takovými hrůzami... kdyby to alespoň byly skutečné hrůzy! Ale tyto nevinné herky a ti býci, kteří jsou zběsilí jen proto, že jsou drážděni, zraněni, mučeni... Královna, která je Rakušanka, se asi nebaví. Není špatná. Král vypadá jako Angličan z Paříže, krejčí nebo makléř velice korektní. Nejmladší infantka je jediná milá — nevinná Isabela mi řekla, že se jí podobám...³ Vzhledem k tomu, že je to její dcera a ona a její ostatní děti jsou ošklivé, lichotí mi to — neboť ona je skutečně milá — a co se týče ostatních, hezká. Ale... odjely jsme z Biarritzu ve čtvrtek ráno a večer jsme přijely do Burgosu. Pyreneje mě ohromují svou majestátní krásou — konečně — pryč od papírových skal Biarritzu. Cestovaly jsme s tlustým pánem, který nemluvil francouzsky — nikdo z nás španělsky neumí — přesto mi vysvětloval ilustrovaný časopis a na jedné zastávce nabídl dvě květiny. A jeden mladý muž jedoucí do Lisabonu, který jen

chtěl být nápomocen — jakýsi Angličan z Gibraltaru. Myslíte-li, že cesta s mými matičkami je potěšení — pěkně se mýlíte. Ostatně je to zcela přirozené — nemají ani mé mládí, ani mou zvídavost. Ale poněvadž to přešlo, nebudu už mluvit o jejich nevinném popichování — tím spíš, že jsou tak puntičkářské, že budu mít tisíc příležitostí o nich znovu mluvit. Nešťastné výrazy a pak nesmyslné otázky — tvářit se, jako by byly v lese, v zemi, kam se nikdy nejezdí. A průvodce řekne, že je v Burgosu chladno — je z toho hotové zoufalství: měly jsme si vzít kožichy, co si počneme, co s námi bude. Jaká země! A co tam vidět? Katedrálu — ale na to jezdí jedině Angličané... A nejhorší je, že to všechno bylo adresováno mně ve třetí osobě — nebo se nic neříkalo, ale při hovoru o jiných věcech samé tváření! A protestuji-li, říkají, že nic neřekly a že já hledám záminku ke hádce. Chovají se, jako by byly nuceny konat cestu, jež je činí nešťastnými — a nic není tak obtížné jako bojovat proti takovému tváření — člověk rezignuje, mlčí — co vlastně žádám? A přece jsem netrvala na svém — ony samy navrhly jet do Španělska — já už na ničem netrvám. Prostě nejsme šťastné pohromadě a dokud budeme pohromadě, bude to dokonale zdařilé malé maloměšťácké peklo. Tak tedy Burgos... Ach! jsou nesnesitelné — není-li to bolestná rezignace a stížnosti ve třetí osobě, je to tak naprostá lhostejnost, až člověk žasne. Představte si někoho, kdo tahá za provaz, k němuž je připevněna velká tíha — člověk se zadýchá, vleče tu kouli se vší námahou světa — a prásk! Najednou nic necítíte — provaz vám zůstane v ruce. Je to snad absurdní, ale já jsem vždy velmi ovlivněna svým prostředím — a nejkrásnější věci světa vidět ve společnosti, jako je tato... Bůh ví, co by člověk dělal, co by říkal, jaké nápady by měl v jiném prostředí — zvláště pro umělce je to velmi trýznivé, přísahám vám. Vše závisí na!... Nevím na čem — maličkost — a křídla padají a člověk zůstane tupý. Kam jdu? Co mě zajímá Burgos, Madrid, muzeum? Nač? A pak, přestože jsou chvílemi jako jiné — přece to nejde — bylo v tom příliš hořkosti — ostatně je to smutné! Přece jsem v katedrále udělala skicu... Popsat ji? Je to možné? Ta hromada ozdob, pomalovaných soch, zlacení, filigránů, cetek —

vše dohromady grandiózní celek. Ach, ty napůl temné kaple, velké mříže — to je vskutku zázrak. A především ta pečeť náboženského romantismu — tyto kostely přímo vybízejí k milostným schůzkám, člověk si nabere svěcenou vodu a hledá, na koho by hodil okem. Jako ten poměrně skromný klášter Cartuja. Jdeme tam kvečeru, což ještě zdůrazňuje poezii těchto španělských kostelů — v katedrále ukazují tu slavnou Magdalenu Leonarda da Vinci (?). Hrůza! Odvažuji se přiznat, že to považuji za ošklivé a nic mi to neříká — stejně jako Rafaelové ostatně. Hanebnost! Ach! nu budiž. A kaple konestábla de Mendoza¹ a jeho důstojné manželky, která vyšívala ornáty, jež se ukazují. Ti hlídači jsou hanební — sahají na obrazy a sochy svými špinavými prsty, aby nám je lépe ukázali... Ostatně — od včerejšího rána jsme v Madridu, dnes ráno v muzeu. Ach! Louvre je vedle toho bledý — Rubens, Philippe de Champaigne... Co já vím — i Van Dyck a Italové! Nic se nerovná Velázquezovi, ale jsem zatím příliš oslněna, abych soudila. A Ribera! Bože můj. Tady jsou ti praví naturalisté! Lze vidět něco pravdivějšího, obdivuhodněji pravdivého, božsky, skutečně pravdivého! Ach! jak je člověk pohnut a jak je nešťasten, vidí-li takovéto věci! Ach, jak by člověk chtěl mít génius! A odvažují se mluvit o bledostech Rafaela a chudokrevných malbách francouzské školy!! Ó barva! Cítit barvu a nedokázat ji vytvořit — to není možné! [Napříč stránkou: Při první návštěvě jsem se málem zalkla — musela jsem si štípat ruce, abych z obdivu neplakala.]

Soria přišel před večeří se svým přítelem panem Pollackem (správcem železnic) a jeho synem, který je malířem a pracoval u Juliana. Soria má žalostné způsoby — sahá vám na ruce, při odchodu na ramena — já jsem tedy šokována. Půjdu do muzea zítra sama. [Zamazaná slova: On ne saurait croire] jak zraňující může být hloupá poznámka tváří v tvář mistrovským dílům — je to bolestné jako úder nožem — a rozzlobí-li se člověk, vypadá příliš hloupě. [Zamazaná slova: Et enfin j'ai des pudeurs] které si snad nevysvětlíte — nechtěla bych, aby mě někdo viděl, jak se něčemu obdivuji — zkrátka, stydím se [Zamazaná slova: d'etre surprise manifestant une impression sincere, je ne sais m'expliquer] tady. Zdá se mi, že o něčem, co vás pohnulo, lze vážně hovořit jen s někým, s kým jste v naprostém

souladu myšlenek... Hovořit se dá dobře s... hleďte — dobře si povídám s Julianem, který není hlupák — ale vždy je v tom špetka přehánění, aby nadšení mělo třeba posměvačnou stránku, která ho ochrání před jakýmkoli, byť sebelehčím posměchem — nebo prostě pro případ, že vám neporozumí... že ano. Ale přijmout hluboký dojem a vyjádřit ho prostě, vážně, jak byl pocítěn... Nedovedu si představit, že bych to mohla s jiným než s někým, koho bych cele milovala... A kdybych to dokázala s někým lhostejným, vytvořilo by to okamžitě neviditelné pouto, jež by pak velmi tížilo — jako by člověk s tím druhým spáchal něco špatného — anebo je to pařížská výměna myšlenek, kdy se člověk tváří, že na věc hledí trochu z řemeslného hlediska, jen aby nevypadal příliš básnicky, a o umělecké stránce mluví slovy, jež z toho dělají cosi vytříbeného, ale bulvárního — jsou to: „chuť", „jemnost"... A pak je to velmi silné — prostě to nejúžasnější, [Zamazaná slova: et qu'] co lze vidět, a je v tom cosi skutečně neobyčejného. Hleďte — říkala jsem to — u Juliana mám dobré obecenstvo, hraji, vypravuji [Zamazaná slova: et parle] dokonce vážně — právě s ním a s de Daillensem — to jest s de Daillensem a s ním — hovořím nejlépe — ale od toho k... je propast.