Pondělí 26. září 1881

Úterý 2.7. září 1881¹ Chodíme spát pozdě, spíme do desíti. Ubohé večery — napůl v hotelovém salónku, napůl v kasinu, neboť jsem se rozhodla jít tam přesto. To vše ve společnosti Karaouleffových, jednoho Angličana a pak toho malého Rusa, velmi, velmi mladého. [Zamazaná slova: Monsieur et Madame debarques recemment de] Marseille, velmi comme il faut, se třemi rozkošnými dětmi — ale odjela včera. Odvezla si karikaturu jedné staré víly, která tu žije a kterou jsem pro ni nakreslila ještě jednou. Včera Bayonne v rodinném kruhu, dnes Fontarabie a zase v rodinném kruhu — bez Karaouleffových nevycházím, chtěla jsem jet na koni, ale živůtek amazony sedí tak špatně — a pak by bylo nepříjemné jet s tím Karaouleffem, jehož neznám a který je nudný. Žena je moc hezká, ale ne nejlepšího druhu — a pak se zdá, jako by se o dítě dost nestarali — a pak mi tihle lidé někdy lezou na nervy... Fontarabie je kouzelná — Biarritz je ostatně tak tuctový, tak neohrabaný ve své velmi banální kráse, že je člověk rád, když se z něj dostane. A hned tam, v malém přístavu, žebrající děti, z nichž by snadno vznikl obraz. Jenže chci nejdřív vidět Španělsko — a nenajdu-li tam nic lepšího, vrátím se přes Fontarabii... Hrála jsem — je tu ruleta — ale prohravši čtyřicet franků, kreslila jsem skici. Je to malý zapomenutý kout — doufám, že mě nikdo neviděl při hře — ostatně... Ach! ty tři hodiny v kočáře, kdy jsem poslouchala, jak ta dáma vypravuje nesmysly, jež neměly ani půvab světských tlachů!... Ach! co jsem udělala nebi, že jsem taková. Proč nemohu jíst špatnou hotelovou kuchyni, kterou přece jedí i princezny královské krve; proč nemohu snést intelektuální bídu kolem sebe! Jistě nemám bezpochyby nic než to, co si zasluhuji — kdybych si zasloužila víc, Bůh... a ostatně, kdybych byla skutečně tak výjimečná, věděla bych dobře... Ach! pohřební banalita.

Hlupáci, kteří nepatří do společnosti. Ach, to tedy! Ó sny mého dětství, ó božské naděje!... Ach! je-li Bůh, opouští mě [nečitelné] to je utrpení skoro {nečitelné, jakási představa...] tito lidé mě raní, dráždí, nudí — když mě zrovna nepřivádějí k slzám. Proto mám trochu klidu jen ve své pařížské hrobce — na cestách se vídáme neustále a je to nesnesitelné. Nejde o to, že by mé matičky byly vulgární nebo špatně vychované — není-li cizích lidí, jsou to mé matičky; jsou dokonce docela slušné. [Zamazaná slova: Mais des qu'il y a] cizích, jinak usedlá máma se stává afektovanou ve výslovnosti — způsobem, který má ten dar dohánět mě k nepříčetnosti. Mluví na mě, vědouc, že Rusové naslouchají — a pak je to tak odlišné od jejího obvyklého způsobu, že mi to působí jakési utrpení ze směšnosti, z afektovanosti... z hrozné malichernosti. Je to trochu moje vina — vždy jim vyčítám, že nikoho neznají, říkám jim věci ponižující, abych je podnítila k něčemu... Ale to jim jen dodává ten žalostný postoj... A naskytne-li se příležitost, nasazují velkopanský tón a mluví nahlas, aby je slyšeli ostatní Rusové — vždy aby se chlubily a zdůrazňovaly hromadu pomyslných velikostí — kdyby se to dělalo obratně, nic bych neřekla... Ale je to dětinské... Vždy si stěžuji na své blízké... ale miluji je, ale jsem spravedlivá. A miluji je ještě? Kdyby mi byly cizí, takové, jaké jsou — milovala bych je? Bezpochyby ne. Kromě šedých nutno uvést bílé šaty, jež sklidily stejný úspěch: Šaty ve stylu Ludvíka XV. z mušelínu vyšívaného malými kvítky, bílé na bílém, živůtek do špičky jako šedý, otevřený do čtverce; guimpe¹ přiléhající u krku s volánkem, kolem nějž stažen úzký černý samet. Klobouk podšitý černým sametem s bílými péry. Sukně celá v krajkových voláncích vpředu, neboť tunika — to je zřejmé — přišitá řaseně k živůtku se otvírá, aby se zdvihla v paniers, byť jen dvěma stehy hodně vzadu. Celá elegantní společnost se ptá Rosalie na adresu švadleny — tedy sláva Doucetovi.² Tento koketní výdaj jsem si dovolila kvůli Soriovi — hovořili jsme spolu dvakrát na pláži a namaluji jeho portrét. Soria je ve Francii slavný amatérský zpěvák a obchodník s vínem (v Bordeaux), v cizině si nechává platit. Zpívá jako anděl... jenž by měl biblicky krásnou hlavu, černý vous, nádherné oči — zkrátka je to ideál biblické krásy. Olivový tón pleti a žádné vlasy, jen věnec. Je vysoký — byl by to úžasný charakterový portrét...

Pravděpodobně se setkáme v Madridu... Představte si, že jsem pojala odpor k panu Karaouleffovi — jako k Bruschettimu. Jsou podivné, tyhle chorobné antipatie — myslela jsem, že u Bruschettiho a toho druhého to bylo proto, že byli do mě zamilovaní — ale ne, je to bez příčiny, jak vidíte. Až do té míry, že nescházím dolů, abych ho nepotkala. Jedinou slušnou osobou z našich známostí je stará víla — je Ruska a byla provdána za markýze z Montezemola, posledního italského prefekta Nice. Živoucí karikatura — sko[ro] jsem ji nepřehnala na listu, který si odnesla paní Teologová.