Pondělí 26. září 1881

Úterý 2.7. září 1881¹ Chodíme spát pozdě, spíme do desíti. Ubohé večery — napůl v hotelovém salónku, napůl v kasinu, neboť jsem se rozhodla jít tam přesto. To vše ve společnosti Karaouleffových, jednoho Angličana a pak toho malého Rusa, velmi, velmi mladého. [Zamazaná slova: Monsieur et Madame debarques recemment de] Marseille, sehr comme il faut se třemi rozkošnými dětmi — ale odjela včera. Odnesla karikaturu jisté staré víly žijící tu, kterou jsem nakreslila ve dvou exemplářích pro ni. Včera v Bayonne v rodině, dnes do Fontarabie a opět v rodině — bez Karaouleffových nevycházím, chtěla jsem jet na koni, ale živůtek jízdního obleku sedí tak špatně — a pak by bylo nepříjemné jet s tím Karaouleffem, jehož neznám a který je nudný. Žena je moc hezká, ale ne nejlepšího druhu — a pak se zdá, jako by se o dítě dost nestarali — a pak tito lidé mě někdy lezou na nervy... Fontarabie je kouzelná — Biarritz je ostatně tak obecný, tak neohrabaný ve své velmi banální kráse, že je člověk rád, když z něj vyjede. A hned tam, na malém přístavu, žebrající děti, z nichž by snadno vznikl obraz. Jenže chci nejdřív vidět Španělsko — a nenajdu-li tam nic lepšího, vrátím se přes Fontarrabii... Hrála jsem — je tu ruleta — ale prohravši čtyřicet franků, kreslila jsem skici. Je to malý zapomenutý koutec — doufám, že mě nikdo neviděl při hře — ostatně... Ach! ty tři hodiny v kočáru naslouchajíc, jak ta dáma vypravuje nesmysly, jež neměly ani půvab světských tlachů!... Ach! co jsem udělala nebi, že jsem taková. Proč nemohu jíst špatnou hotelovou kuchyni, jíž přece jedí i kněžny krve; proč nemohu snést intelektuální bídu kolem mne! Jistě nemám bez pochyby než to, co si zasluhuji — kdybych si zasloužila víc, Bůh... a ostatně, kdybych byla skutečně tak nadřazená, věděla bych dobře... Ach! pohřební banalita.

Hlupáci, kteří nejsou lidé ze světa. Ach, to tedy! Ó sny mého dětství, ó božské naděje!... Ach! je-li Bůh, opouští mě [nečitelné] to je utrpení skoro {nečitelné, jakási představa...] tito lidé mě raní, dráždí, nudí — a když ne, přivádějí mě k slzám. Klid mívám jen ve svém pařížském hrobě — na cestách se vídáme neustále a je to nesnesitelné. Nejde o to, že by mé matičky byly vulgární nebo špatně vychované — není-li cizích lidí, jsou to mé matičky; jsou dokonce správné. [Zamazaná slova: Mais des qu'il y a] cizích, strojená máma se stává afektovanou ve výslovnosti — způsobem, jenž mi je přímo utvořen na to, aby mě přiváděl k zoufalství. Mluví na mě, vědouc, že Rusové naslouchají — a tehdy je to tak odlišné od jejího způsobu, prostě že mi to způsobuje jaké utrpení z směšnosti, z afektovanosti... z hrozné malichernosti. Je to trochu moje vina — vždy jim vyčítám, že nikoho neznají, říkám jim věci ponižující, abych je podnítila k něčemu... Ale to jim jen dává tu žalostnou pózu... A naskytne-li se příležitost, nasedají na vysokého koně a mluví nahlas, aby je slyšeli ostatní Rusové — vždy aby se chlubily a trvaly na hromadě pomyslných velikostí — bylo-li by to učiněno obratně, nic bych neřekla... Ale je to dětinské... Vždy si stěžuji na své blízké... ale miluji je, ale jsem spravedlivá. A miluji je ještě? Byly-li by mi cizí takové, jaké jsou — milovala bych je? Ne, bezpochyby. Kromě šedých nutno uvést bílé šaty, jež sklidily stejný úspěch: Šaty ve stylu Ludvíka XV. z mušelínu vyšívaného malými kvítky, bílé na bílém, živůtek do špičky jako šedý, otevřený do čtverce; guimpe¹ přiléhající u krku s volánkem, kolem nějž stažen úzký černý samet. Klobouk podšitý černým sametem s bílými péry. Sukně celá v krajkových voláncích vpředu, neboť tunika — to je zřejmé — přišitá řaseně k živůtku se otvírá, aby se zdvihla v paniers, sice dvěma stehy velmi vzadu. Každý elegantní člověk se ptá Rosálie na adresu švadleny — tedy sláva Doucetovi.² Učinila jsem tento výdaj koketerie kvůli Soriovi — hovořily jsme dvakrát na pláži a namaluji jeho portrét. Soria je slavný amatérský zpěvák a obchodník s vínem (v Bordeaux) ve Francii, v cizině si nechávající platit. Zpívá jako anděl... jenž by měl biblicky krásnou hlavu, černý vous, nádherné oči — zkrátka je to ideál biblické krásy. Olivový tón pleti a žádné vlasy, jen věnec. Je vysoký — byl by to úžasný charakterový portrét...

Pravděpodobně se setkáme v Madridu... Představte si, že jsem pojala odpor k panu Karaouleffovi — jako k Bruschiemu. Jsou podivné tyto chorobné antipatie — myslela jsem, že Bruschetti a ten druhý to bylo proto, že byli do mě zamilovaní — ale ne, je to bez příčiny, jak vidíte. Až do té míry, že nescházím dolů, abych ho nepotkala. Jedinou slušnou osobou z našich známostí je stará víla — je Ruska a byla provdána za markýze z Montezemola, posledního italského prefekta Nice. Živoucí karikatura — sko[ro] jsem ji nepřehnala na listu, který si odnesla paní Teologová.