Sobota 24. září 1881

Vida, že mě včera trápilo, řekla máma, že si koupí klobouk a upraví šaty — spokojená tedy obléku šedé a kolem páté

hodiny vycházíme. Toaleta popsaná včera je daleko od toho, aby byla nápadná — a hrdá jsem na dosažený úspěch. Po obědě jsem hovořila s paní Karaouleffovou, kreslila karikatury, smály jsme se, je milá. Představila mi velmi mladého pána Lestčinského, jehož Basilevičová monopolizuje — zkrátka chystala jsem se jít do kasina, na terase se pálí velký ohňostroj. Chtěla jsem tančit, přivezla jsem nádherné šaty, soupravy, jež jsou obrazy — ostatně abychom zkrátily — zůstala jsem doma, neboť máma neměla co obléci, jen svou denní černou sukni. Ve dne na pláži to jde skvěle — ale večer! Chystala jsem se obléci šaty ve stylu Ludvíka XV. z vyšívané mušelíny se zapínáním přiléhajícím ke krku úzkým černým sametem. Manilský slaměný klobouk s bílými péry. Průhledné punčochy a špičaté černé střevíce. Živůtek sedí andělsky — božský pas vycházející z těch mušelínových panier. Ostatně to není vše — byla jsem, jak chápete, snad zuřivá — tyto ženy mě přivedly k zoufalství — máma vyšla, aby se vyhnula scéně — a slyšíc výstřely ohňostroje hodila jsem na zem hodinky (padesát franků opravy), nůžkami rozřezala dvě páry nových střevíců, roztrhala starý klobouk za třicet franků a rozbila dva deštníky po patnácti francích kus... Přirozeně pak říkaly, že nemají na oblékání, poněvadž já rozbíjím za šest tisíc franků a trhám vše — a že to tedy nestojí za nic. Je to hezké? Pak jsme si dvě hodiny vyměňovaly velmi ostré výčitky o hromadě věcí, k nimž došlo před dvěma, třemi, čtyřmi nebo pěti lety. Ostatně, že jsem mohla provdat za Multeda. Tehdy jsem řekla, že skočím z okna. Je to absolutně šílené — ale jaké peklo! Exasperovaná, jak jsem byla, brala jsem skoro potěšení z hlasitých sporů o nesmysly — dospělo se totiž k vykopávání všech stížností z jejich hrobů — závěr je ostatně, že jsem netvor, jím jsem vždy byla, sama nevím, co chci, že zbožňuji tyto dramata a jen hledám příležitost je vyvolat. A pak, že díky svému hroznému charakteru a zlomyslnosti jsem ztratila nejkrásnější hlas na světě a zdraví. Jsou naivní. Být mučena skoro sedm let každý den a ještě z toho neumřít!! Měly by mi to přičítat k dobru. Ale zasluhuji si bezpochyby tyto hloupé a ponižující muky. Ani bych s těmito ženami nediskutovala — je to zbytečné — a křičela-li jsem, bylo to proto, že jsem nemohla více vydržet — křičela bych do zdí!... Nelze připustit, aby úmyslně přivezla

jen vybledlé šaty — vždyť věděla o všech přípravách, jež jsem dělala, a slyšela mě ji každý den prosit, aby se připravila — a jak to jinak vysvětlit?... Máme v kapse přes deset tisíc franků — bylo by tak snadné vzít tisíc a dát si... ale nudím vás a máte pravdu. Je to příliš smutné.