Pátek 23. září 1881

Včerejším Rusům se podařilo navázat hovor. Přirozeně jsem zavalena lichotkami, ostatní sledovali tyto dvě nešťastnice pohromadě a neodpustili si smích. [Zamazaná slova: Ils s'appretent au carnaval et m'ont l'air doux, pas meme aigres] proti společnosti." Celkem vzato to jsou snad čestní lidé. Od té doby [Zamazané slovo: Mais] mám ze všeho toho takový odpor, že tu čtyři hodiny sedím a vykládám si pasiáns — jako ochromená — bez odvahy přejít pokoj. Počasí je šedé a čas od času drobný deštík. Zdá se mi, že můj život je u konce, že z té vlhkosti a z té morální mlhy nevyjdu nikdy... Nemohu jet do Itálie, jak si přeji — zopakovat trampoty roku 1876? Ach! ne — poprvé, abych to poznala, ano — ale teď ne. Mohla bych tam jet jako dobře provdaná nebo jako slavná, jinak ne. Znamenalo by to jít vstříc nekonečným mukám. Když pomyslím, že jsem k těm skutečným trampotám ještě přidala... ten hrozný Antonelli, který se mi nikdy ani hodinu nelíbil, a z toho se udělal román, příběh, skoro skandál... Není to proto, že je to

minulost — ale hleďte, ten ohavný Larderei, tam alespoň bylo něco, prudké a skutečné poblouznění, zatímco... A vypadala-li jsem, jako bych ho milovala — toho lhostejného — bývala to máma, co říkávala: to k ničemu nezavazuje, a ty ho přitáhneš; snad z toho něco bude, nic nepospíchej, i kdyby ses mu svěřila, že ho miluješ... A slyšíc to, tak lehkomyslné rady... Říkala jsem si, že moudrá žena a moje matka by mi taková nedávala, kdyby to nebylo vskutku užitečné — slyší-li člověk nesmysly z úst lidí, které považuje za rozumné, zdají se mu tyto nesmysly výsledkem zkušenosti... Neumím to vysvětlit... Člověk si říká: když si ten a ten takovou lehkomyslnost dovoluje, mohu si ji dovolit i já. Přísahám, že si nevymýšlím omluvy — a ostatně mám ve zvyku nést odpovědnost za své činy... Ale tady! Moje matka je dítě a venkovanka... a nikdy — ostatně kdybych jí to řekla, křičela by, že je to ohavnost — nikdy neradila nic... [Na okraji: Příliš dobře znáte nevinnost [Zamazaná slova: de la premiere], která je jakýmsi druhem zkažení... Bez přílišné újmy. Jsem zlomyslná, aniž bych chtěla — protože se neumím dobře vyjádřit.] To by bylo zajímavé studovat... kdybychom měly talent — kolem dvanácti, třinácti let jsme s Collignonovou chodily ven a přirozeně jsme si všímaly chodců, po návratu jsme o nich hovořily — máma se divila, jednou dvakrát se rozhněvala; pak, jak jsem dál mluvila o mužích jako o novince, přivykla, pak jsem to ještě přehnala a říkávala nesmysly v bujnosti svých patnácti let, v té horečce života, která mě někdy skutečně přiváděla k šílenství. A ona sama pak [Zamazaná slova: a m'ecouter comme] ještě i teď občas, protože vše, co dělám, musí být obdivuhodné — a všechny jsme se doma staly velmi lehkomyslnými — v řeči, rozumí se. A tak tu bylo tohle všechno a já se v tomto deníku pustila do rozhořčených výkřiků — proti sobě. Jenže jsem, aniž jsem to věděla, byla [Zamazaná slova: absolument pure tout en ecrivant, par pose, que les hommes etaient faits pour etre trompes etc. et autres lieux-communs avec lesquels je croyais montrer mon intelligence, mon experience, ma precocite... Dětinství! (To vše píši s rozčarovaným výrazem pětatřicetileté.) Číst některé věty — člověk by řekl, že jsem padla až na dno propasti; stránky, které by bylo možno inter]prete] ohavným způsobem — hrůzy! Protože jsem se políbila s jedním mladíkem. Ani zdaleka svého rozhořčení nelituji a teď se mi to zdá stejně ohavné jako tehdy — ba ještě víc.

Neboť ani ve snu nepřipouštím větší... pády... Ale kdybych to, co jsem napsala, četla o jiné — určitě bych u ní předpokládala hrůzy — proto tedy neobviňujme ostatní ze zlomyslnosti... Vyprávím vám to proto, že jsem si onehdy při čtení starých stránek představovala, že by jisté pasáže mohly padnout do rukou někomu, kdo by četl jen to... Ach! všechno zdání svědčí proti mně — abychom se vrátily k Rusům. Basilevičová mě poznala na Redoutě pana d'Osmonda a na Plese v Opeře. Stačí, aby to řekla — a je po všem. Byla jsem bláznivá, snad ještě jsem — odkdy bych asi nebyla. Před rokem a půl ještě v Murcii — Arnaud. Budu znovu opakovat ty neopatrnosti, které mě ničí?... Šly jsme na pláž kolem šesté a potkaly tam Díaze de Soriu, s nímž Julian mluvil o mém talentu způsobem, za který mu náleží vděk. Večer mám tvář, jakou jsem neviděla už delší dobu — jas, svěžest, cosi dětského a půvabného! Zkrátka mám chuť vydat se do kasina za úspěchem. Ale tu — chystala jsem se obléci empírový čepec z řaseného krepu a celé řasené šaty z mušelínu s živůtkem z moaré antique po selském způsobu — a máma se chystala obléci docela pomačkané denní černé hedvábné šaty a klobouk za čtyřicet franků, stažený na čelo. Diamanty, to ano — ale ty staré denní šaty večer do kasina, kde je každý tak elegantní!... [Napříč stránkou: Aby nás pokládali za kokotu a její společnici.] Nakonec jsme se hádaly pětadvacet minut — já vyčítala a opakovala, že jsem přece varovala a že se vědělo... a že je už tak dost trápení, než aby se ještě vytvářela další, a tak hloupá... Ona se snažila mě přesvědčit, že ty staré šaty jsou moc hezké — ale bez přesvědčení; a nic není tak rozčilující, jako když lidé nevěří tomu, co říkají. Pak vidouc mé slzy umlkla, jako by se přesvědčila, ale ve skutečnosti proto, aby scéna nepokračovala. Svlékla jsem se a hodinu plakala. Tyto hodné dámy mě budou cpát rybím tukem, elatinem, granulemi, jódem atd. atd. Ach! ty zlověstné hlupačky! Nyní otec telegrafuje, že máma musí okamžitě odjet — proces dojde k rozuzlení, jakémukoli. Je to věc prvořadé důležitosti. A tu ty dvě bláznivé říkají, že Bashkirtseff je šílený a že by bylo bývalo lépe, kdyby se máma nebyla vrátila do Ruska, že to probudilo

tu věc, o níž se již nemluvilo. Člověk zůstane zmaten, ohromen, mrtev před takovými úvahami. Tak tedy připouštějí, že to takhle potrvá?!! Hlavně ať se to táhne. A já??!!! Ale teď mě zaslechla kašlat a dusit se — usedavě pláče v sousedním pokoji, snad také ze strachu před tímto slavným koncem procesu. Jsme obě hodny politování. Vidí dobře, že můj život je otrávený a že vše, vše až po nejmenší věci se obrací proti mně... [Napříč stránkou: snad s výjimkou malování.] Dnes večer jsem plakala pro ten zmeškaný večer — ne, je to ta kapka, kterou pohár přetekl. Ostatně pět minut před příchodem tohoto telegramu jsem cítila, že se stane něco strašného — chtěla jsem vstát od večeře a utéci domů ze strachu před jakýmsi neznámým — a tu přinesli telegram... Nyní jsem klidná a vše předchozí se mi zdá dětinské — jistě, kdyby to bylo jednou, ale celý život!... Máma neplakala z toho, co jsem si myslela — pláče, protože říká, že ji krutě urážím a že si to nezaslouží a že je to odporné. Tak urážet tedy znamená odmítat vyjít v žalostném úboru, má-li člověk zdraví a peníze na slušné oblečení? Řekla jsem, že by nás považovali za kokotu a její společnici, nebo přinejmenším za podivnou rodinu, kde je matka oblečena jako guvernantka... To znamená urážet. Ne, je to záminka. Kdyby ještě nebylo vše to, co je!... Ale přidávat tak škodlivé hlouposti, když je tak snadné se jim vyhnout — to mě přivádí k zoufalství! Ve svých skutečných nebo jiných zoufalstvích se chytám nějaké malé věci a říkám si, že se mi to neopováží odmítnout — a když mi i ta hloupost unikne, cítí člověk rozhořčení, pobouření, pak padá zdrcen pod takovými nespravedlnostmi osudu — až je to komické. Obléci si cestovní nebo ranní šaty je jediný způsob, jak se k mámě hodit — ale proč pak jít do kasina? Ostatně, je nesnesitelné uvádět všechny tyto podrobnosti — ale bojím se, aby mě nepovažovali za netvora, který tyranizuje své ubohé rodiče.