Pátek 23. září 1881

Včerejší Rusové se odvážili navázat hovor. Přirozeně jsem zavalena lichotkami, ostatní sledovali tyto dvě nešťastnice pohromadě a neodpustili si smích. [Zamazaná slova: Ils s'appretent au carnaval et m'ont l'air doux, pas meme aigres] proti společnosti." Ostatně to jsou snad čestní lidé. Od té doby [Zamazané slovo: Mais] mám ze všeho toho takový odpor, že tu čtyři hodiny sedím a hraji si patience — jako ochrnutá — bez odvahy přejít pokoj. Počasí je šedé a čas od času drobný deštík. Zdá se mi, že můj život je u konce, že z té vlhkosti a z té morální mlhy nevyjdu nikdy... Nemohu jet do Itálie, jak si přeji — zopakovat trampoty roku 1876? Ach! ne — jednou, abych věděla, ano — ale teď ne. Mohla bych tam jet jako dobře provdaná nebo jako slavná, jinak ne. Jít vstříc nekonečným mukám. Když pomyslím, že jsem k těm skutečným trampotám ještě přidala... ten hrozný Antonelli, který se mi nikdy ani hodinu nelíbil, a z toho se udělal román, příběh, skoro skandál... Není to proto, že je to

minulost — ale hleďte, ten ohavný Larderei, tam alespoň bylo něco, prudká a skutečná záliba, zatímco... A vypadala-li jsem, jako bych ho milovala — toho lhostejného — bývala to máma, co říkávala: to k ničemu nezavazuje, a ty ho přitáhneš; snad z toho něco bude, nic nepospíchej, i kdyby ses mu svěřila, že ho miluješ... A slyšíc to, tak lehkomyslné rady... Říkala jsem si, že moudrá žena a moje matka by mi taková nedávala, kdyby to nebylo vskutku užitečné — slyší-li člověk nesmysly z úst lidí, které považuje za rozumné, zdají se mu tyto nesmysly výsledkem zkušenosti... Nevím, jak se vysvětlit... Člověk si říká: povolí-li takový tomu, mohu si to dovolit i já. Přísahám, že si nevymýšlím omluvy — a ostatně mám ve zvyku nést odpovědnost za své činy... Ale tady! Moje matka je dítě a provinciálka... a nikdy — ostatně řekla-li bych jí to, křičela by o ohavnosti — nikdy neradila nic... [Na okraji: Příliš dobře znáte nevinnost [Zamazaná slova: de la premiere], která je jakýmsi druhem zkažení... Bez přílišné újmy. Jsem zlomyslná bez chtění — protože se neumím vyjádřit.] To by bylo zajímavé studovat... kdybychom měly talent — kolem dvanácti, třinácti let jsme s Collignonem chodily ven a přirozeně jsme si všímaly chodců, po návratu jsme o nich hovořily — máma se divila, jednou dvakrát se rozhněvala; pak, jak jsem pokračovala mluvit o mužích jako o novince, přivykla, pak jsem přidala tím, že jsem říkávala nesmysly v přetékání mých patnácti let, v té šílenosti ze života, která mě někdy skutečně přiváděla k šílenství. A ona sama pak [Zamazaná slova: a m'ecouter comme] ještě i teď občas, protože vše, co dělám, musí být obdivuhodné — a všechny jsme doma velmi zlehčily tón — co do slov ovšem. Pak se to vše nashromáždilo a já se pustila do výkřiků rozhořčení v tomto deníku — proti sobě. Jenže jsem bez vědomí [Zamazaná slova: absolument pure tout en ecrivant, par pose, que les hommes etaient faits pour etre trompes etc. et autres lieux-communs avec lesquels je croyais montrer mon intelligence, mon experience, ma precocite... Dětinství! (To vše píši s vyčerpaným výrazem pětatřicetileté.) Číst některé věty — člověk by řekl, že jsem padla do propasti; stránky, které by bylo možno inter]prete] ohavným způsobem — hrůzy! Protože jsem se políbila s jedním mladíkem. Jsem daleka toho litovat svého rozhořčení a teď se mi to zdá stejně ohavné jako tehdy — ba ještě víc.

Neboť ani ve snu nepřipouštím větší... pády... Ale četla-li bych, co jsem napsala, o jiné — okamžitě bych jí předpokládala hrůzy — proto tedy neobviňujme ostatní ze zlomyslnosti... Vyprávím vám to proto, že onehdy jsem při přečtení starých stránek si představovala, že by jisté pasáže mohly padnout do rukou někomu, kdo by četl jen to... Ach! Vše vnější stojí proti mně — abychom se vrátily k Rusům. Basilevičová mě poznala na Redoutě pana d'Osmonda a na Plese v Opeře. Řekne-li to — a vše je řečeno. Byla jsem bláznivá, snad ještě jsem — kdy bych nebyla. Před rokem a půl ještě v Murcii — Arnaud. Zopakuji tyto neopatrnosti, které mě ničí... Šly jsme na pláž kolem šesté a potkaly tam Díaze de Soriu, jemuž Julian mluvil o mém talentu způsobem, za který mu náleží vděk. Večer mám tvář, jakou jsem neviděla už delší dobu — jas, svěžest, cosi dětského a půvabného! Zkrátka mám chuť jít do kasina pro triumf. Ale tu — chystala jsem se obléci pláštík v empírovém stylu z řasené krepové tkaniny a celé řasené šaty z mušelínu s živůtkem ze starého moaré v sedlácké úpravě — a máma se chystala obléci docela pomačkanou denní černou hedvábnou sukni a klobouk za čtyřicet franků, stažený na čelo. Diamanty sice — ale ta stará denní sukně k večernímu kasinu, kde je tak elegantně!... [Na příč stránky: Aby nás vzali za kokotu a její průvodkyni.] Nakonec jsme se hádaly pětadvacet minut — já vyčítala a opakovala, že jsem přece varovala a že se vědělo... a že je dost věcí, aby se přidávaly ještě takové hlouposti... Ona se snažila mě přesvědčit, že ta stará sukně je moc hezká — ale bez přesvědčení; a nic není tak rozčilující jako když lidé nevěří tomu, co říkají. Pak vidouc mé slzy umlkla, jako by se přesvědčila, ale ve skutečnosti proto, aby scéna nepokračovala. Svlékla jsem se a hodinu plakala. Tyto hodné dámy mě budou cpát rybím tukem, elatinem, granulemi, jódem atd. atd. Ach! ty zlověstné hlupačky! Nyní otec telegrafuje, že máma musí okamžitě odjet — proces dojde k rozuzlení, jakémukoli. To je prvořadý zájem. A tu ty dvě bláznivé říkají, že Bashkirtseff je šílený a že by bylo bývalo lépe, kdyby se máma nebyla vrátila do Ruska, že to probudilo

tu věc, o níž se již nemluvilo. Člověk zůstane zmatený, ohromen, mrtev, před takovými úvahami. Tak tedy připouštějí, že to takhle potrvá?!! Jen ať se to táhne. A já??!!! Ale teď mě zaslechla kašlat a dusit se — pláče v sousedním pokoji vzlykavě, snad také ze strachu před tímto slavným koncem procesu. Jsme obě hodny politování. Vidí dobře, že můj život je otrávený a že vše, vše až po nejmenší věci se obrací proti mně... [Na příč stránky: snad s výjimkou malování.] Dnes večer jsem plakala pro ten zmeškaný večer — ne, je to kapka, která přetéká pohár. Ostatně pět minut před příchodem tohoto telegramu jsem cítila, že se stane něco strašného — chtěla jsem vstát od večeře a utéci domů ze strachu před jakýmsi neznámým — a tu přinesli telegram... Nyní jsem klidná a vše předchozí se mi zdá puerilní — zajisté, bylo-li by to jednou, ale celý život!... Máma neplakala z toho, co jsem si myslela — pláče, protože říká, že ji krutě urážím a že si to nezaslouží a že je to odporné. Tak urážet tedy znamená odmítat vyjít v žalostném obleku, má-li člověk zdraví a peníze na slušné oblečení? Řekla jsem, že by nás považovali za kokotu a její průvodkyni, nebo přinejmenším za podivnou rodinu, kde je matka oblečena jako gouvernantka... To znamená urážet. Ne, je to záminka. Kdyby ještě nebylo vše to, co je!... Ale přidávat tak škodlivé hlouposti, když je tak snadné se jim vyhnout — to mě přivádí k zoufalství! Ve svých skutečných nebo jiných zoufanstvích se chytám nějaké malé věci a říkám si, že mi to odmítnout neopováží — a když ta hloupost unikne, cítí člověk rozhořčení, pobouření, pak padá zdrcen pod takovými nespravedlnostmi osudu — až je to komické. Obléci si cestovní nebo ranní šaty je jediný způsob, jak se máma a já navzájem hodíme — ale proč pak jít do kasina? Ostatně, je nesnesitelné uvádět všechny tyto podrobnosti — ale bojím se, aby mě nepovažovali za netvora, který tyrannizuje své ubohé rodiče.