Čtvrtek 22. září 1881

Prší; maluji mořský výjev z okna. Kolem páté se pokoušíme jít na dostihy, ale je psí zima. Po obědě jsme dost dlouho seděly v hotelovém salónku — máma tam včera zapomněla ruský časopis, kde se o mně obšírně píše (viz album novinových výstřižků, který právě sestavuji) — jedna ruská dáma a její manžel to četli a říkali, že o mně jako o talentované malířce skutečně slyšeli, v Neapoli. Kdyby tam bývala máma, zavedla by známost — ale trpí migrénou — a tak teta a já jsme nechaly ta

lichotivá slova bez toho, abychom zvedly hlavu od novin. Dáma je rozkošná, manžel slušný a dítě hezké — nikoho tu neznají, stejně jako my, a zdá se mi, že by rádi navázali známost. Po večeři jdeme znovu do salónu — čtu tam jen pro zachování tváře, ale vypadáme vskutku příliš hloupě tváří v tvář všem těm lidem, kteří se znají, hovoří, přicházejí a odcházejí — mluvím o Rusech, mezi nimiž se válí Basilevičová. Ostatně jsem v Biarritzu, kde jsem od tří let snila o tom, že se budu bavit. Dnes odpoledne jsem měla šedé sukno, sukni hladkou s vyšíváním z šedého saténu, vystřiženým a přiloženým dole na sukni. Živůtek ve stylu Ludvíka XV. s vestou shodnou s výšivkou sukně, panier přišitý k živůtku, jednoduše přihrnutý dozadu a dost hluboko splývající. Šedý plstěný klobouk, střevíce shodné [Zamazaná slova: Moliere doubles] z fialového saténu; Celek má královskou prostotu. Včera večer hrál Coquelin Cadet¹ ve čtvrté představení v Palais-Biarritz. Byla jsem celá v černém; [Zamazané slovo: chapeau] korektní, buďte klidni. Měla jsem posílat Saint-Amandovi společenské zprávy z Biarritzu — jména, toalety atd. Ale neznám ani živou duši, která by mi kohokoliv představila.