ozdob, ale ušité rozkošně, velmi svěží, velmi svižné. Střevíce z plátna koupené tady, ale hezké. A kouzelné klobouky — ale bílé klobouky, [Zamazaná slova: jeunes] klobouky šťastné ženy. To dohromady tvoří velmi nápadný celek a v náladě, v níž se nalézám, to je prostě beznadějné. Vracím se domů plakat... Máma a teta nejsou ani živé ani veselé, navíc naše ustavičné hádky — prostě je to pravý opak rekreačního výletu na elegantní přímořské letovisko. Dnes jsou dostihy, ale myslím, že se nepodařilo sehnat kočár. Teta a máma si velmi přejí zůstat tady dlouho, protože je krásné počasí a moje zdraví, jak chápete... Ale nemyslím, že jas a slunce něco platí, když je v duši taková tma — jen slova! Přesto se nemohu smířit se zavřením v Paříži! A přece je to ještě to nejpříjemnější — ticho a samota ateliéru. Opravdu věřím, že od té doby, co... Ostatně, když vidím elegantní ženy, dychtím po tom být takovou, a jakmile se obléknu a vyjdu, zdá se mi, že mě lidé považují za kdovíkoho. Před šesti lety ve Grand hôtelu jsem si vždy prozpěvovala v pokoji a kdosi řekl, že jsem umělkyní Michalského divadla v Petrohradu, pak ten malý článek v Figaru o dostizích roku 1877 — a od té doby, myslím, tu je moje morální nemoc...! Nikdy se neuzdravím a trochu klidná jsem jen v jakémsi černém ulsteru s kloboukem staženým hluboko do čela, dostatečně ošklivá... A pak oplakávám ty elegantní šaty, které mě přivádějí k pláči. Abych se z toho vymanila, bylo by třeba znovu se scházet se známými, hovořit, vycházet... a my jsme samy... Ostatně co je přirozenějšího než bílé batistové šaty u moře za velkého vedra — a mně se zdá, že se dopouštím výstředností.