❦
Čtvrtek 18. srpna 1881
Kvůli svému malování jsem nenapsala ani slovo o odjezdu Oelsnitz — už dávno chce odjet, ale pokaždé jsme ji přemluvili, aby zůstala. Jenže ubohé dítě je na konci sil, nudí se k smrti; představte si jen — já řeknu dobrý den a dobrý večer a každý večer si vyčítám, že s ní nemluvím víc, a každý den to začíná znovu.Jeudi 18 août 1881
Stopadesátkrát jsem pocítila velkodušný popud přiblížit se k ní, ale zůstalo jen u toho, a omluvu nacházím ve smutcích, které mě tíží.
J’ai eu cent cinquante élans généreux pour me rapprocher d’elle mais ça en est resté là et je trouve mon excuse dans les tristesses qui m’accablent.
Teta také mlčí, leda když jde o domácnost, a k tomu je tvrdá, málo jemná... prý výtečná žena... Nu a odjela, ubohá maličká; povaha vskutku andělská — a ten odjezd mi velice sevřel srdce, ale tam bude šťastnější, bude žít jako všichni ostatní, má jedinečné přátele v rodině Anitchkoffových. Ale nejvíc mě trápí, že už nemohu napravit svou chladnost, svou lhostejnost; jednala jsem s ní jako s mámou, s tetou, s Dinou, jenže pro mé nejbližší je to méně bolestné, kdežto toto cizí dítě, osamělé, tak mírné, tak klidné — a proto jsem šla rovnou na schůzi, abych nedala průchod dojetí. Odjela včera v devět hodin, nemohla jsem mluvit... abych se nerozplakala, a předstírala jsem odtažitost, ale doufám, že to viděla... Ne, měla jsem na chvíli zapomenout na své starosti a věnovat se té andělské dívce. Je příliš pozdě a já se jen chlubím, když vyslovuji tyto výčitky, které budí dojem, že mám srdce... Mít srdce dodatečně a zadarmo je snadné.
Ma tante ne dit rien non plus excepté pour les choses du ménage et puis elle est dure, peu délicate... une excellente femme à ce qu’on dit... Enfin elle est partie la pauvre petite; une nature vraiment angélique et ce départ m’a serré le cœur bien fort, mais elle sera plus heureuse là-bas, elle vivra comme tout le monde, elle a des amis incomparables dans la famille Anitchkoff. Mais ce qui surtout me chagrine, c’est que je ne puis plus réparer ma froideur, mon indifférence; je la traitais comme maman, ma tante, Dina, mais les miens ça leur est moins pénible, tandis que cette enfant étrangère, seule, si douce, si calme, aussi je suis allée droit à la Réunion pour ne pas laisser de place aux attendrissements. Elle est partie hier à neuf heures, je ne pouvais pas parler... pour ne pas pleurer, et j’ai affecté un air détaché mais j’espère qu’elle aura vu... Non, j’aurai du oublier un peu mes ennuis et m’occuper de cette fille angélique. Il est trop tard et je ne fais que me vanter en exprimant ces regrets qui font croire à du cœur... Il est facile d’en avoir après coup et gratuitement.