Čtvrtek 18. srpna 1881

Včera večer jsem byla na schůzi za práva žen, Hubertine podala demisi po spoustě drobných pletich, příliš dlouhých na vyprávění. To ubohé děvče je pořád vystaveno neschopnosti, která ji obklopuje. Schůze se koná u občanky Lacorrové.
Je nás čtrnáct a hlasujeme pro vyloučení velitele d’Epailly a slečny Drouinové, kteří pomluvili a obtěžovali Hubertine. Lévrier vykládá fakta, která vedla k demisi; myslím, že mezi Lévrierem, Epaillym a Hubertine byly nějaké třenice, protože jinak... Představte si, Epailly napíše článek o ženské manifestaci čtrnáctého, článek neškodný a skoro vůbec ne posměšný; Lévrier mu v „Citoyenne“ odpoví hrubostmi, načež Epailly napíše do „l’Evènement“ dopis naprosto výsměšný a ponižující pro spolek i pro Hubertine, Chapron k němu připojí urážlivé a směšné komentáře, Lévrier píše Chapronovi, který je v Royatu... Ale co vám to tu vyprávím a jaký zájem za padesát let vzbudí všechny ty drobné historky. Je jasné, že se Hubertine musela vrátit, a proto jsme bez přesvědčení popravili Epaillyho a Drouinovou. Zápis pořídila P. Orell, a řeknu, že Pauline se bavila, slyšíc skoro všechno... Ach, jaké neštěstí...
Dnes... nečtěte, máte-li rádi veselé věci, strávila jsem den prací a při práci jsem si v duchu adresovala ty nejkrutější pravdy.
Prohlížela jsem si své desky, kde lze krok za krokem sledovat mé pokroky, čas od času jsem si sice říkala, že Breslau malovala dřív, než jsem já kreslila... Ale řeknete mi, že je ta dívka pro mě tedy celý svět... nevím, ale není to malý cit, co mě nutí bát se toho soupeření!
Hned od prvních dnů, ať si dobré kamarádky říkaly co chtěly, jsem vytušila její talent, vidíte, že mám pravdu. Pouhá myšlenka na tu dívku mě rozruší jako... Ba ani nevím, jestli mě kdy nějaký muž rozrušil tolik; jeden její tah na některé z mých kreseb mi zasadil ránu do srdce, to proto, že cítím sílu, o kterou se tříštím. Když pomyslím na její kresby nebo malby, je to pokaždé zničení vší mé energie, klesnou mi ruce. Srovnávám se s ní, ona se vždycky srovnávala se mnou. Představte si, že ateliérové nuly vždycky tvrdily, že nikdy nebude malovat; nemá barvu, její malba nedrží pohromadě; má jen kresbu. Právě to, co se říká o mně... měla by to být útěcha, vskutku je to má jediná.
V únoru 1876 už měla medaili za kresbu. Začala v červnu 1875, předtím dva roky pracovala ve Švýcarsku. Dva roky jsem ji viděla zápasit s nejkřiklavějšími nezdary v malbě, pak to přicházelo pomalu a v roce 1879 vystavovala na Tonyho radu. Já jsem v té době malovala šest měsíců. Za měsíc to budou tři roky, co maluji.
Teď je otázka, zda jsem schopná udělat něco jako její výstava z roku 1879. Julian říká, že ta z roku 1879 byla lepší než ta z roku 1881, jenže protože byli ve válce, netlačil na úspěch, ač zůstal neutrální. Ale to... Její loňská zásilka byla umístěna stejně jako moje do Márnice, to jest do vnější galerie.
A letos se smiřuje s Julianem a navíc, protežovaná novou školou, je umístěna na úrovni očí.
A pak ta cena, Julian říká: že poté co zkusil, jestli to neprojde pro Audrey, zkusil to pro Breslau, a prošlo to velmi dobře. Zkrátka... Nikdo mi jistě neřekne víc ukrutností než já sama dnes. A bez hořkosti, takže ty hanebnosti, které si adresuji, mají pečeť velmi nepříjemné pravdy. Když vyjdeme z ateliéru, teta, Cerny a já se jedeme projet kočárem podél břehů Seiny, k Trocadéru, po avenue de Tourville atd. Rozkošná čtvrť, kterou lidé málo znají. Cítím se unavená jako Breslau dříve; připadám si skoro scvrklá jako ona a obdivuji oblohu a jemnost tónů v dáli, jak to dělávala ona. Ale nedělám to z opičení, přichází to samo a kojím se nadějí, že mi to přinese trochu dobré malby.
Ona, Breslau je mou ustavičnou starostí a neudělám jediný tah, aniž bych se ptala, co by udělala ona... a jak by si počínala. Vždyť námět není nic, nic, nic.
Kvalita malby je Všechno. Ledaže by šlo o historické kompozice nebo o kresbu jako Ingres.
Ale v dnešní době!... A mají úplnou pravdu, hlava, ruka a to stačí, je-li malba dobrá. To, co dělám já, je suché! je chladné! je tvrdé! „Budu dělat sochařství,“ řekla jsem jednoho dne. „S poněkud suchým modelováním,“ dodal Julian.
Z toho mrazí. Ale v sochařství to není možné, modeluje se to, co vidíme, není tu žádný klam, žádná barva, žádná optika...
A... Ale proč ti lidé, Tony například, proč naléhá, abych pokračovala? Nemá z toho žádný zisk, Julian ostatně také ne, neboť přišla chvíle, kdy budu pracovat víc u sebe než u něho...
na okraji
v Granadě je obraz, sedící cikánka s dětmi na klíně, kojenec, jiné stojící, zkrátka jedna z těch přirozených a podivuhodných skupin, jaké člověk najde jen tam.
na okraji
Je tu také obraz, předek kočáru v Mont-Dore; dá se výborně oříznout a je to svěží námět.

Poznámky

Hubertine: Hubertine Auclertová (1848–1914), francouzská sufražetka, zakladatelka listu „La Citoyenne“ a spolku Le Droit des femmes (Právo žen). ↩
„Citoyenne“: „občanka“ — republikánské a feministické oslovení vědomě navazující na jazyk Francouzské revoluce. ↩
„Čtrnáctého“: 14. července 1881, státní svátek. ↩
„La Citoyenne“: feministický list založený Hubertine Auclertovou roku 1881, požadující plná občanská a politická práva pro ženy. ↩
„L’Évènement“: tehdejší mainstreamový republikánský list. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „in petto“ (doslova „v hrudi“). ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „id est“. ↩
Ingres (1780–1867): Jean-Auguste-Dominique Ingres, mistr akademické kresby ve francouzském malířství. ↩