❦
Středa 27. července 1881
Přinesla jsem Julianovi návrh obrazu, z něhož není nadšen, ostatně mluvil jen o mém zdraví. Dvě hodiny a bez jakýchkoli ohledů; prý je to vážné... Musím tomu věřit, vždyť dva měsíce léčby nepřinesly žádné zlepšení. Sama vím, že je to vážné, že je mi zle, že vadnu... Ač takovým hrozným věcem nevěřím... Breslau dostala čestné uznání1, má zakázky. Paní Cartrightová, která ji velmi protežuje a u které poznala přední umělce, si u ní objednala svůj portrét pro příští Salon...Mercredi 27 juillet 1881J’ai porté à Julian un projet de tableau dont il n’est pas fou, du reste il n’a fait que me parler de ma santé. Pendant deux heures et sans ménagement aucun, il paraît que c’est grave... Il le faut bien croire puisque deux mois de traitement n’ont amené aucune amélioration. Je le sais moi-même que c’est grave, que je vais mal, que je m’étiole... Tout en ne croyant pas à de si horribles choses ... Breslau a eu sa mention, elle a des commandes. Mme Cartright qui la protège beaucoup et chez laquelle elle a connu les principaux artistes lui a commandé son portrait pour le salon prochain...
Už prodala tři nebo čtyři věci. Zkrátka je teď na koni. A já?
Elle a déjà vendu trois ou quatre choses. Enfin la voilà lancée. Et moi ?
A já mám souchotiny. Julian se mě snaží vyděsit, aby mě přiměl se léčit... Léčila bych se, kdybych měla důvěru! Je to ponuré, v mém věku! Má pravdu, ten Julian, do roka uvidím, jak se změním, to jest že ze mě nezůstane nic. Dnes jsem byla u slečny Collignon... brzy zemře, ta se teprve změnila. Rosalie mě varovala, ale i tak mě to ohromilo... Sama smrt. A pak ten pach v pokoji, velmi silný vývar, který se dává nemocným... Je to hrozné. Ten pach mám pořád v nose. Ubohé slečně Collignon jsem přinesla bílé měkké hedvábí na šaty a fichu, které se mi tak líbilo, že jsem pět minut váhala a pak se odhodlala k té nesmírné oběti pro tu špatnou myšlenku, že mi to nebe vrátí. Takové počty berou každou zásluhu. Vidíte mě slabou, vyzáblou, bledou?
Et moi je suis poitrinaire. Julian tâche de m’épouvanter pour me forcer à me soigner... Je me soignerais si j’avais confiance ! C’est lugubre à mon âge ! Il a bien raison Julian, d’ici un an je verrai comme je serai changée, c’est-à-dire qu’il n’en restera plus rien. J’ai été voir Collignon aujoud’hui... elle va mourir bientôt, en voilà une qui est changée. Rosalie m’avait prévenue mais j’en suis restée saisie... La mort elle-même. Et puis, dans la chambre une odeur de bouillon très fort que l’on donne aux malades... C’est horrible. J’ai cette odeur encore dans les narines. La pauvre Collignon je lui ai porté de la soie blanche et molle pour une robe et un fichu qui me plaisait tant que j’ai hésité cinq minutes et me suis décidée à cet immense sacrifice pour la mauvaise pensée que cela me sera remboursé par le ciel. Ces calculs enlèvent tout mérite. Me voyez-vous faible, décharnée, pâle ?
Umírající, mrtvá? Není to ukrutná věc, že... se to děje takhle... Ale aspoň když člověk takhle umírá mladý, vzbuzuje ve všech soucit. I mě samotnou dojímá pomyšlení na můj konec... Ne, nezdá se to možné. Nice, šestnáct let, tři Grácie2, Audiffer, Řím, neapolská bláznovství, Cassagnac, malba, ctižádost, neslýchané naděje — a skončit v rakvi, aniž jsem cokoli měla, ani lásku ne! Vždyť jsem to říkala, nelze žít, když je člověk jako já a okolnosti jsou jako... ty, které utvářely můj život. Žít, to by bylo příliš mnoho mít.
Mourante, morte ? N’est-ce pas une chose atroce que... cela se passe ainsi... Mais au moins en mourant jeune comme cela on inspire de la pitié à tout le monde. Je suis moi-même attendrie en pensant à ma fin... Non cela ne paraît pas possible. Nice, seize ans, les trois grâces, Audiffer, Rome, les folies de Naples, Cassagnac, la peinture, l’ambition, les espérances inouïes et pour finir dans un cercueil sans avoir rien eu, pas même l’amour ! Je l’avais bien dit, on ne peut pas vivre quand on est comme moi et que les circonstances sont comme... celles qui ont formé ma vie. Vivre ce serait trop avoir.
A přece se vídají osudy bláznivější a báječnější, než jaký jsem si vysnila já.
Pourtant on voit des fortunes plus folles et plus fabuleuses que celle que j’ai rêvée.
Ach, ať člověk pociťuje jakýkoli žal, je v něm slast. Měla jsem pravdu, ukrutné jsou jen bolesti raněné sebelásky, ty v sobě neskrývají nic a jsou horší než smrt. Ale všechno ostatní! Ach, Bože, smrti, zoufalství z lásek, odloučení! Ale i tak je to život. A teď jsem na pokraji pláče, skoro věřím, že umřu, vím jistě, že jsem zesláblá, neduživá, nu, na to si nestěžuji. Ale mé trápení... a pak teď Breslau, ale Breslau, to je další rána. Všude odražena se ztrátami, poražena.
Ah ! quelque chagrin que l’on éprouve, il renferme une jouissance. J’avais bien raison, il n’y a d’atroce que les douleurs d’amour-propre, celles-là ne renferment rien et sont pires que la mort. Mais tout le reste ! Ah ! Dieu, morts, désespoirs d’amours, absences ! Mais c’est la vie quand même. Me voilà sur le point de pleurer je crois presque que je vais mourir, je sais pour sûre que je suis affaiblie, infirme, eh bien je ne me plains pas de cela. Mais mes ennuis... et puis Breslau à présent, mais Breslau c’est un accablement de plus. Partout repoussée avec perte, battue.
Nu, tak tedy smrt! a pojďme si číst „Dámu s kaméliemi“3 a snít, že tu roli zahraji s takovým talentem, že se ze Sáry Bernhardové stane drhnička podlah.
Eh bien la mort alors ! et allons lire « La dame aux camélias » en rêvant que je joue ce rôle avec un talent tel que Sarah Bernhard devient laveuse de parquet.
Poznámky
Čestné uznání („mention“): ocenění na výročním pařížském Salonu. Louise Breslau (1856–1927) získala své první salonní uznání roku 1881. ↩
Tři Grácie: dívčí spolek, který Marie založila v Nice v květnu 1876 a jehož členky přijaly jména tří Grácií (059.0690). ↩
„Dáma s kaméliemi“ (1848): román (zdramatizovaný 1852) Alexandra Dumase mladšího o Markétě Gautierové, souchotinářské kurtizáně, která obětuje svou lásku; roli hrála Sarah Bernhardtová (1844–1923). ↩