Úterý 19. července 1881

Inu, pořád jsme v Sourny. Koupila jsem si album a kreslím skici.
Alexandre mi navrhuje obchod. Prodá jeden ze statků za dvě stě tisíc rublů, a co dostane navíc, bude jeho. Pachtovné z ostatních pozemků se zvýší tak, že budeme mít stejný příjem jako teď, až bude statek prodán. Na tom není nic divného, kvůli tomu procesu jsme pronajímali velmi lacino.
Dobrá, ale prodáme bez Alexandra. Ten člověk mě děsí, sebral by vám všechno.
Hraji prosťačku, kladu otázky, které se zdají tím naivnější, že neznám zavedené termíny. Směje se mé nevědomosti. A já jsem ostražitá, ač předstírám, že mu dávám naprostou důvěru. Předně, Vichnevka se může prodat za dvě stě padesát tisíc rublů. Sám to v první chvíli řekl, ale teď, když má v hlavě ten svůj obchod, říká, že budu mít co dělat, abych za ni dostala dvě stě tisíc. Prodáme ji bez něho. A pak je přesvědčen, že jsem naprostý blázen a rozhazuji peníze, aniž na co myslím, že mě lze oklamat, jako Vassilissu, kterou tu sežrali i s jejími způsoby, výchovou a hrdostí.
Se smíchem činí to drobné přirovnání a se svou hrubou povahou nás nazývá rozhazovačkami a bláznivkami... v duchu, rozumí se. Připouští to všechno s takovým přesvědčením, že jsem z toho otřesena i já sama, zdá se, že věří, že prodáme jen proto, abychom to projedly u švadlen.
Ostatně všichni tady mají o našem životě tam šílené představy, prý utrácíme bez počítání a já mám každý den nějaké výjimečné rozmary. Co je Marii deset tisíc franků, hodí je v obchodě za jediný den! atd. atd.
Je dost dráždivé, když vás mají za blázna, ale co naplat.
Jenže na tomhle statku nezíská... A přece je spolčen se současným pachtýřem a spolu to zařídí tak, že nám zatím zabrání jej prodat.