Sobota 16. července 1881

Lihopoj šlohl rozdělanou punčochu z cukrárny, kam jsme včera zašli, protože jsme s Dinou pár oček upletly. Pak se vrhl na zmrzlinu, kterou jsem ochutnala. Nevím, jestli je to tím, co mi řekli... ale zdá se mi, že na mě hledí nějak neobvyklýma očima a že vypadá celý ohromený a smutný. A přitom hodně rozpráví s Dinou; mě trochu zabírá rodina [začerněná slova: a nemohu] vědět, co si povídají, hlavně proto, že je nechci rušit, to si jistě umíte představit... Buď jak buď, myslím, že spíš zahořel pro mě. A potěšení, které mi takové věci působí, není dost velké, abych se kvůli němu nezlobila. Ty... něžnosti, o nichž vyprávěla Nini, mě snad svádějí vidět to špatně, ale myslím, že u toho výtečného chlapce poznávám neklamné příznaky, ač by tisíckrát lépe udělal, kdyby byl zamilovaný do Diny a vzal si ji. Dnes ráno kolem desáté
jsem ostatním navrhla, aby všichni jeli až do Sourny, kde právě jsme. Pacha ztloustl, ale je to pořád tatáž plachá bytost a vůbec ne strašidelná. Prozaický snílek, drsné vystupování, a to vše chladně a velmi měšťácky. Nevidíme se dlouho, jen na nádraží, kde zastihneme Alexandra přijíždějícího z Poltavy, který slíbil, že do Sourny přijede kvůli procesu. Zkrátka jsme tu [škrtnuto: poté co jsme zbytek rodiny nechali v Charkově], táta, máma, Dina, Alexandre a já. Ostatní zůstali tam, rozloučili jsme se, to se rozumí, s lítostí, přáními, polibky.
Jde tedy o to Sourny, které není gubernské sídlo jako Poltava — ale Poltava je nejšpinavější a nejzpustlejší ze všech měst, člověk v něm vskutku ztrácí o Rusko chuť. Sourny je jen újezdní město, ale je čisté, upravené, bohaté; samé školy, zkrátka prosperita všude. Ale jde o náš proces. Má diplomacie spočívá v tom, že potřebnému člověku nabídnu deset nebo patnáct tisíc rublů.
A tím spíš, že jde jen o jednu věc: zkrátit ty pekelné a nekonečné formality ruského soudního řízení, které je vskutku nejpomalejší, nejhloupější a nejúskočnější na světě. Proces je v tuto chvíli vyhrán, zbývá jen splnit pár formalit, které mohou trvat dva roky stejně jako tři týdny. Má rodina věří, že nám to zařídí zadarmo, a čím víc předstírá strach z poctivosti toho člověka, který je opilec, chudák a podvodník... I kdyby byl poctivý! Vždyť nejde o bezpráví, jde o zkrácení něčeho nesmírného. Pomyslete na mě, jestli to potrvá ještě dva roky! Alexandre k tomu neříká ani ano, ani ne, podle mě má ale zájem na tom, aby to skončilo, neboť je „pod žalobou“, což způsobilo, že mu zrušili poslední volbu. Musím vám říci, že být pod žalobou není vůbec nic hanebného, dostanou vás tam s krajní lehkostí, dostali tam mámu v aféře Soulima (bratři Babaninovi, kteří vyťali Soulimovi políček), protože máma byla v domě, kde se to stalo. A povím vám víc, chtěli zapsat i Dinu a Paula, [začerněná slova: Domenica šli] ztropit scénu u prokurátora, který se na to podíval blíž a zjistil, že v době, kdy se to stalo, bylo Dině pět let. Co se týče Paula, šel za ním kvůli mámě a ten pán mu vyhrožoval, že ho dá pod žalobu, Paul mu odpověděl, že si nic lepšího nepřeje, aby každý věděl, jaký je on, ten pán, muž — Zapište mě, pane, byl jsem u kojné — a protože to byla pravda... Zkrátka nemám dost času ani dost nadání, abych vylíčila ty administrativní krásy.
Jen žasněte! Pan Romanoff odkazuje deset tisíc univerzitě. To je platné. Zároveň dává své jmění své ženě a říká se o něm, že je blázen.
Je to úžasné. Myslím, že jsem poctivá, a přece v té věci nemám žádné výčitky. Považuji za spravedlivé, abychom to jmění měli my.
Romanoff se se svou sestrou hádá už dvacet let, ožení se a kupní smlouvou dá vše své ženě, která ho až do posledního okamžiku ošetřuje s naprostou oddaností. Ale to se stává každý den, jen bez té oddanosti.
Vezměme to v nejhorším, dejme tomu, že měl mozek velmi zesláblý a že toho někdo využil, aby ho dal podepsat listinu, která bránila jeho sestře dědit. Jeho sestře, kterou nenáviděl a která byla dvakrát bohatší než on.
Buď jak buď, byla chvíle, kdy protistrana vyvinula takovou činnost a utratila tolik peněz, že jsme se hrozně třásli.
Podplatili ministra a předvedli ohromné množství svědků. Byl to Alexandre, kdo zápasil, kdo bojoval, a teď jsou nenávisti utišeny, sestra je mrtvá a její muž, ironií osudu, je v takovém duševním ochabnutí, že se ničí kvůli jakési porodní bábě a že ho po rozhodnutí šlechty dají pod opatrovnictví.
Zkrátka prý je to vyhráno, a když si tu věc prohlédne zblízka, ptá se člověk, jak mohla tak vágní a tak absurdní obvinění působit utrpení deset let!
Zkrátka jak to je, může to trvat dva roky nebo skončit za měsíc. Je třeba podmáznout. Patnáct tisíc rublů je pro toho člověka ohromná suma a nepatrná vzhledem k důležitosti služby, kterou nám to prokáže.

Poznámky

Soudní pře: vleklý dědický spor o pozůstalost pana Romanoffa, jehož odkaz manželce napadli jeho dědicové s tvrzením, že byl nesvéprávný. Mariina rodina (zejména prostřednictvím strýce Alexandra) je v tomto zdlouhavém ruském soudním řízení žalovanou stranou či účastníkem.
„Il faut éclairer“: doslova „je třeba osvětlit cestu“ — eufemismus pro podplacení příslušného úředníka, aby urychlil formality. Divím se, že Alexandra to nenapadlo už dávno a že to neschvaluje... Ale má k penězům takovou vášeň!... Ty jiskry, které jsem mu viděla v očích, když jsem mluvila o neodolatelné přitažlivosti patnácti tisíc v bankovkách ještě teplých, podaných z ruky do ruky... Ty jiskry mluví výmluvně o jeho vášni i o správnosti mé úvahy.